úterý 19. března 2019

přečteno: Skleněný pokoj kniha vs. film

Dneska pro vás mám tak trošku netradiční článek. Mým cílem je za každý měsíc na blog přidat recenzi knih, které jsem v tom daném období stihla přečíst. Za měsíc únor je to kniha Skleněný pokoj. Nejdřív jsem se na četbu navnadila návštěvou zahrady Vily Tugendhat, která je v podstatě hlavní hrdinkou celého příběhu. A za zlatý hřeb po přečtení knihy jsem považovala návštěvu kina, kde měl film Skleněný pokoj ve středu 14.3.2019 premiéru. Plán i načasování jsem měla dokonalé. Vše do sebe krásně zapadlo. Jen z kina jsem v sobotu odcházela ubrečená a rozhodně to nebyly slzy dojetí...

Nejdříve o knize
Byla jsem moc zvědavá, jak se autor knihy Simon Mawer popere s historií cizí země. Vždycky to dopředu trochu zavání idealismem a naivitou. Musím ale říct, že tak poutavý příběh jsem dlouho nečetla.
Jak jsem zmínila výše hlavní hrdinkou nebo možná styčným bodem celé knihy je brněnská Vila Tugendhat (v knize Vila Landauer). Autor se její historií pouze letmo inspiroval, nevypráví skutečný příběh, přesto je to příběh čtivý, napínavý a důmyslný. 
Mladý a zámožný manželský pár se ve 20. letech 20. století vydává na svatební cestu do Benátek, kde se náhodně seznámí s architektem von Abtem. Především Viktor, majitel automobilky Landauer a milovník čistého a jednoduchého stylu, je jeho prací nadšený. Jeho žena je do něj hluboce zamilovaná a tak se nechá přesvědčit. Společně se nakonec rozhodnou vložit své sny, vize i finance do rukou architekta, který pro ně vytvoří nevídaný rodinný dům bez nosných zdí, který se vznáší nad Brnem na ocelové konstrukci jako pták. Důležitým aspektem v knize je i to, že Liesel, Viktorova žena, má oční vadu, nosí brýle a světlo v jejím vnímání světa má důležitý význam. Architekt jim navrhne vše včetně jedinečného nábytku a efektních interiérových řešení za nekřesťanské peníze, které však brněnská smetánka nemá problém za jedinečný domov utratit. 
Liesel své plány a nadšení sdílí se svou nejlepší přítelkyní Hanou. Jsou si velmi blízké, Viktor Hanu moc nemusí pro její rozpustilost, zkrátka to není panička, jak se sluší a patří. Mimo jiné se netají třeba tím, že podvádí svého manžela. Pro Liesel je ale Hana tím nejbližším člověkem, chce po ní dokonce pojmenovat svou dceru. Hana okouzlená tvary své těhotné kamarádky se rozhodne zbourat hranice a pokusí se vstoupit do Lieseliiny intimní zóny. Ta však na něco takového není připravená. Viktor nechal postavit své ženě dům snů, ona mu povila dceru Ottilii a později syna Martina
Viktor se však během svých pracovních cest do Vídně náhodně seznámí s mladou, atraktivní Židovkou Katou. Kata je svým způsobem pravý opak Liesel, to je možná to, co ho na ní tak přitahuje. Má s ní poměr, později se do ní zamiluje a nakonec se rozhodne jí a její dceři finančně vypomoci, aby se už nemusela s nikým scházet. Ona to vezme doslova, odstěhuje se a přeruší s Viktorem kontakt. V tu chvíli si on uvědomuje, jak moc pro něj tato žena znamená. Mezitím v zahraničních novinách vycházejí o jejich vile články, které zpochybňují, že se dá v tak transparentním domě žít. Rozhodnou se tedy pořádat koncerty a různé kulturní akce pro vybranou veřejnost, aby jim dokázali a ukázali, jak nádherný a opravdový jejich domov je.
Situace v Rakousku začíná být neúnosná, Židé utíkají do Čech. Landauerovi se rozhodnou jim pomoci a uspořádají akci, na kterou jsou někteří pozvaní, aby vyprávěli svůj příběh. Mezi nimi je i Kata. Liesel si ji a její dceru hned oblíbí a nakonec je to ona, kdo navrhne, aby u nich Kata s Marikou zůstaly. Ubytují je v zahradní chatě a Kata se stane vychovatelkou jejich dětí. Chvíli je to poměrně normální soužití, dokud se Viktor nerozhodne dát průchod svým citům. Přizná Katě, že mu chyběla, že jejich vztah nebyl tak povrchní, jak celou dobu předstíral. Kata se z vděčnosti vůči Liesel zdráhá Viktorovu vábení podlehnout, ale láska mezi nimi je nakonec silnější než všechny morální zábrany. 
Viktor je svým způsobem vizionář, vede úspěšný byznys a je mu jasné, že jako Žid nemá při současné situaci v tak bezprostřední blízkosti Čech nadějné vyhlídky. Rozhodne se svou firmu přepsat na tchána a plánuje odjezd ze země. Liesel, která miluje svůj domov i svůj nádherný dům o emigraci nechce slyšet. Navíc se po příchodů dětí a Katy s Viktorem navzájem odcizili. Nakonec ale pochopí, že to tak bude nejlepší a přestěhují se do Švýcarska, kde v domě u jezera tráví poměrně poklidné roky. Liesel tam ale není šťastná. Celou dobu se snaží zůstat v kontaktu s domovem, se svou nejlepší kamarádkou Hanou, se kterou se těsně před odjezdem pod vlivem citů sblížila více, než by kdy před tím mohla jen pomyslet. A co víc, začíná si všímat i divného vztahu mezi Katou a Viktorem.
Další dění ve Vile Landauer sledujeme prostřednictvím Hany, která má románek s Němcem, který ve vile vede antropologický výzkum. Díky penězům, které od něj dostává, s manželem jakž takž v těch těžkých časech přežívají.
Pak se situace výrazně dramatizuje. Ale já vás chci spíš navnadit na to si knížku přečíst, než vám celý příběh vyzradit, takže pokud vás tenhle náčrt zaujal, já vám knihu můžu vřele doporučit. A chtěla jsem vám tedy také hlavně ukázat, že děj knihy je opravdu diametrálně odlišný od toho, co můžete vidět ve filmu. Jen vám ještě prozradím, že v knize si vilou projdete i při okupaci a po revoluci.  Knižní příběh končí až v roce 1990.

O filmu
Pokud jste knihu četli vůbec na něj nechoďte! Obzvlášť pokud máte knihu takhle zčerstva v hlavě jako já. To vám říkám zcela otevřeně a upřímně. Já jsem šla do kina bez očekávání, je mi jasné, že do 90minut nikdy v životě nenacpete tak náročný příběh, ale že budu po skončení filmu plakat a omlouvat se Kamilovi, že jsme náš čas strávili koukáním na tak hrozný film, to by mě ve snu nenapadlo. Čeká mě krutopřísnej trest v podobě nějakýho šílenýho scifíčka. Už se mi to stalo jednou s Dívkou ve vlaku, ale to zdaleka nebylo tak hrozné. Tedy takhle je to samozřejmě profesionální snímek se vším všudy, výpravný (rozuměj vybavený), kvalitně zpracovaný, jen mu naprosto chybí příběh, zápletka a emoce! Takže je tak trochu o ničem...
Největší problém je ve scénáři, který psal opět zahraniční autor, který už ale bohužel evidentně neměl dostatečný cit a znalosti. Nebo aspoň já jsem absolutně nepochopila, co tím chtěl básník říci. V podstatě vzal knihu, obrátil jí naruby a vytřepal to dobré, to pak smetl, vyhodil a z toho horšího uhnětl nový příběh bez souvislostí naskládaný bez ladu a skladu. Aby to mělo nějakou osu, vytrhl a zdramatizoval milostný příběh mezi dvěma hlavními ženskými postavami, které působí silně, ale v podstatě si ničím hrozným v rámci filmu neprojdou. Nejhorší, co je potká, je odloučení jedné od druhé. To jako vážně? Zatímco všechny mužské postavy jsou nevalného charakteru, chlípníci nebo emočně nestabilní slaboši. Karel Roden se v podstatě jen na začátku filmu mihne. O dabingu, který ze začátku absolutně neseděl, pak jsme si asi zvykli nebo nevím, se mi už ani nechce rozepisovat. To, jak se do vily dostala Kata s Marikou a další zásadní otázky té doby se ve filmu vůbec neřeší. Najednou tam jsou. Spousta věcí je naznačená nebo předčasně ukončená a pak se nekonečně dlouhou dobu díváme na lehkou erotiku. Opravdu na tohle chceme chodit do kina? 
V kině bylo vždy při takové scéně hrobové ticho, jinak se všichni celou dobu ošívali, různě vzdychali a poznámky, které jsem zaslechla po skončení filmu, včetně hodnocení a ostatních recenzí na internetu, mi jednoznačně dávají za pravdu. Bohužel. 
Musím ale vyzdvihnout práci kostýmních výtvarníků a dalších lidí, co pracují na tom, aby byl film filmem, protože jinak by se na film koukalo moc hezky. Mrzí mě to hlavně proto, že původní znění je v angličtině a je mi jasné, že má prezentovat naší zemi a tuhle nelehkou dobu v zahraničí. Místo těžkostí, které tu lidé zažívali, si ale budou v zahraničí ťukat na čelo. Dvě krásné ženy, které nejvíc ze všeho trápí touha po sobě navzájem. Zajímalo by mě, jaký názor má na film autor knihy, který měl s příběhem takovou práci, a dal do něj tolik citu. A co je to teď za trend vytáhnout z příběhu ten nejsexuálnější motiv a postavit na něm film? Víte můj čas je teď hodně drahý, mám doma dvě děti, které se tedy měly s babičkou moc dobře, ale mnohem raději bych je pozorovala, jak spí a tiše oddychují, jestli mi rozumíte..

Po dopsání článku jsem narazila na tuhle pěknou video recenzi filmu Skleněný pokoj, kde je vše shrnuté stručně, jasně a výstižně. Já jsem na to šla asi zbytečně moc zeširoka, každopádně jsem měla potřebu se ze svých pocitů vypsat. Souhlasím prakticky se vším, co je tam řečené, až na to, že pro mě to není těch 50/100, ale spíš 0.
Co na knihu/film říkáte vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji ♥