event: LEGO DUPLO / Hurá do divočiny!

Začátkem listopadu jsme přijali pozvání na velmi vydařenou akci pro mámy blogerky od LEGO DUPLO na téma Hurá do divočiny! Ve studiu PRÁM nám byly velice originální formou prostřednictvím ostrovů představeny novinky pro nejmenší stavitele. Stellinku nejvíc zaujalo Ledové království - bílý ostrov s Eskymáky, iglú a jezery plnými pravého ledu, kde plavaly velrybí rodinky. Tobíka zase zaujal Tropický ostrov, který byl tvořený napůl pískem a napůl vodou, ve které plavali ponorky, ryby i potápěči. Ke konci akce sklidil obrovský úspěch i bazén plný LEGO kostiček a nekonečné inspirace, kde pracovala fantazie všech přítomných na plné obrátky. To by to ale nebyly naše děti, kdyby velkou část akce netrávily u stolu s občerstvením. :) Na konci byly všechny děti špinavé od písku, trošku zmáčené, najedené, spokojené a příjemně unavené. Bylo to moc krásné přátelské setkání. Děti nám od loňska zas o něco povyrostly, tak už jsem s holkama stihla prohodit i pár slov nejen o mateřství. :) A hlavně vznikla tahle fotka, ze které mám neuvěřitelnou radost! Takové mamablogerské jádro, stará garda a dobré přítelkyně. Děkuju vám! ;)

Veru, Pája, Anetka, Míša, já, Terezka, Vendulka a Lelí

A teď už vám jdu ukázat aspoň kousek té divočiny! :) 

Tobíkova vysněná ponorka, o kterou si napsal Ježíškovi. S tou si vyhraje nejen v pokojíčku, ale i ve vaně a v létě si jí určitě vezmeme i ven k vodě nebo na dovolenou. 

Stellinka si zas moc přeje LEGO DUPLO velryby. Instalace s ledem byla strašně cool, určitě si doma něco takového musíme někdy taky vyrobit.

Bezkonkurenční Lelí´s cupcakes :)

Součástí akce byla i možnost promluvit si s psycholožkou paní Janou Březinovou o tom, co se děje v dětských hlavičkách. Paní psycholožka se nám věnovala individuálně, takže jsem měla možnost v klidu si s ní promluvit o tom, co znepokojuje mě i vás, protože dvě otázky jste mi svěřili i vy prostřednictvím dotazníku v instastories na mém instagramu.

Moje otázka zněla nějak takto: "Můj syn (čtyři a půl roku) má občas období, kdy v únavě reaguje v takovém afektu, že mladší sestřičku (dva a půl roku) z ničeho nic kousne. Jak k tomu mám přistupovat? Jak to řešit? Je to normální? Samozřejmě nechci, aby jí působil bolest, jak ho naučit vybít si vztek, ventilovat ho, jinak?"

Nutno říct, že tohle období naštěstí trvalo asi jen tři dny. Jinak mám opravdu velké štěstí a děti spolu krásně vychází. Ano, občas se kvůli něčemu pohádají, ale neubližují si. Tobík je celkem diplomat. O to víc mě pak ale mrzí, když z ničeho nic přijde něco takového a já si připadám úplně bezradná. Co tedy s tím?

Paní doktorka mi vysvětlila, že to, že je starší sourozenec starší, ještě neznamená, že také není malé dítě. Jsou prostě věci, na které ještě nemá kapacitu a nějaké sáhodlouhé vysvětlování tady tedy nemá moc cenu. Je důležité dát dítěti jasně najevo, že se tohle NESMÍ! Klidně ho v tu chvíli popadnout, pevněji stisknout a důrazně říct: "Tohle se nedělá! To nesmíš!" Dítě se trochu lekne a tím úlekem se vlastně lépe soustředí na sdělení, pochopí, že to je špatně a dokáže si to v hlavě srovnat. Další vysvětlování, a nekonečné omílání, proč se to nedělá, že to bolí, jaké by ti to bylo apod. je v podstatě zbytečné. Tyhle situace vznikají z různých příčin. Často chce dítě víc pozornosti, je toho na něj moc nebo je prostě jen unavené. Většinou to rychle přejde, ale je opravdu důležité to nepřecházet a hned ho zarazit, dát jasně najevo, že tohle opravdu NE!

Paní Březinová měla připravené i moc hezké schéma k jednotlivým stádiím vývoje dítěte, co je v jakém věku schopné pochopit, zvládnout, zpracovat.

 

Další otázka od jedné z mých čtenářek zněla: Jak pomoci dítěti zvládnout zlost. Prvňák, který má povinný úkol, který mu nejde, maminka chce trénovat znovu...

Paní Březinová všem maminkám prvňáčků vzkazuje, ať jste trpělivé! Je to pro ně velký zlom, najednou mají tolik zodpovědnosti a přitom to do teď byly jen malé děti, které si bezstarostně hrály a jen občas s něčím pomohly... Někdo to zvládne levou zadní, někomu to trvá třeba i půl nebo klidně celý školní rok. A je to naprosto v pořádku! Prvňáčci by doma neměli trénovat déle než 10-15min denně. To paní psycholožka zdůraznila několikrát. Jinak je to stejně neefektivní a akorát s tím dítě otrávíte. Nejde v první řadě o dokonalé zvládnutí úkolu, ale spíš o návyk na to, že nějaké úkoly jsou a budou. Pokud cítíte, že vaše dítě potřebuje více času, než začne školu zvládat, buďte mu oporou. Nemá cenu nic lámat přes koleno! Kontaktujte třídní paní učitelku a proberte to spolu. 

Můj osobní tip: Z mého pohledu je často chyba spíš na straně školy, která na děti valí už od začátku nesmyslné množství úkolů. Sama jsem zvědavá, jak to budeme zvládat, ale jedno vím určitě, radši společně "uneseme" nějaký ten černý puntík, než abychom si školu a hlavně získávání nových vědomostí otrávili. Ne vždy je totiž škola (a úkoly obzvlášť) ten nejlepší zdroj! ;)

A druhá otázka byla v dost podobném duchu jako ta moje: Syn (3roky) žárlí na sestřičku (10měsíců). Maminka ví, že to časem přejde, ale ptá se, jak reagovat, když na sebe dítě strhává veškerou pozornost a v opačném případě se vzteká?

I odpověď paní Březinové je dost podobná. Opět zdůraznila, že to, že máme mladšího sourozence neznamená, že ten starší nějak zázračně dospěl. Zdá se nám rozumný a tak máme pocit, že vše pochopí a unese. V jeho hlavičce to zatím tak vyzrálé ale není. Je důležité vyhradit si na něj čas, který budete mít jen sami pro sebe bez mladšího sourozence. Snažit se ho neupozaďovat. A hlavně na něj nepřenášet svoje povinnosti: Přines, prosím, pohlídej, … Když je mezi sourozenci takhle malý věkový rozdíl, je hodně těžké to vybalancovat. Vztek a žárlení je v tomto případě většinou jen volání po pozornosti: Mámo, já jsem taky ještě malý a chci Tě pro sebe! 

Můj osobní tip: Zkuste zapojit tatínka, babičky, dědečky, tety nebo poprosit kamarádku, jestli by vám čas od času nepovozili, nepohlídali menší z dětí a podnikněte něco spolu, něco jen a jen pro vás. U nás to mělo velký úspěch a čas od času se snažím si děti užívat i každé zvlášť. Ač by to člověk neřekl, je to obrovský rozdíl, i ony to cítí a fungují většinou úplně jinak, užívají si pozornost a pak z toho i dlouho čerpají. ;) 

Než jsem stihla článek sepsat, je prosinec. Jak jste už asi zaznamenali, letos Adventní kalendář na blogu neprobíhá. Moc se omlouvám těm z vás, co se na něj těšili, ale už nebylo v mých silách v tomhle konceptu pokračovat. Třeba mě ale do příštího roku napadne, jak to udělat jinak nebo se zas najde chuť a pustím se do toho znovu. Na druhou stranu se mi tu pro vás tak jako tak nashromáždilo spousta dárečků, o které si budete moci zasoutěžit už brzy. ;) Rozhodně sledujte aktuální dění na instagramu, ať vám nic neuteče, bude to velký! 

Mějte krásný advent!