my life: Šestinedělí / Zánět mléčné žlázy

Neustále mě obklopuje obří růžová bublina plná štěstí a lásky. Div, že z těch všech emocí ještě nepraskla. Schovávám se v ní. I přes to se však skrze ní ke mně čas od času vkrade pocit selhání, bezmoci, strachu a nejistoty. Naštěstí jsou to všechno ale jen záblesky, hrozba bouřky, která se strhla za celou dobu pouze jednou jedinkrát. To, když jsem deset dní po porodu dostala zánět mléčné žlázy..

Stellinky příchod na svět byl rychlý. Dokonce tak rychlý, že to všechno stále ještě zpracovávám. První vlna emocí se dostavila hned ráno, kdy jsem si za Stellinkou musela dojít na oddělení šestinedělí, kde pro mě už neměli místo. Šla jsem tou nekonečně dlouhou chodbou, zesláblá, bolavá, hlava se mi točila, ale v tu chvíli bych to nikomu nepřiznala. Chtěla jsem svojí holčičku ve své náruči! Stačila jediná myšlenka na ten malý uzlíček, který tam někde leží (možná i pláče?!) Má hlad. Je na světě jenom pár chvil a sama. Musela jsem se zastavit, přišlo mi hloupé přijít si pro dítě s pláčem. Nikdy to není úplně tak, jak bych si představovala, ale vím, že jí to v příštích hodinách, dnech, týdnech, měsících, letech vynahradím! 

Mlíčko bohužel tak rychlý nástup nemělo a tak jsme si dny i noci v porodnici dost užily. Stella chtěla být neustále u mě a přisátá. Možná si tím do teď vynahrazuje těch pár hodin, kdy jsme byly odloučené. První noc jsem střídala prsa 4 hodiny vkuse, než se, chudinka malá, unavila, vzdala to a na chvíli usnula. Jakmile jsem ji ale položila do postýlky, plakala. V porodnici jsem ji nemohla mít u sebe v posteli. Rozhodně ne v situaci, kdy jsem usínala už i za chůze. Zkoušela jsem všechno možné i nemožné (kapičky na bolení bříška, dudlík..). Nic jiného zkrátka nezabíralo a tak jsem se rozhodla obětovat prsa s tím, že pokud je budu větrat, omývat a mazat, určitě to nějak zvládneme. Bradavky mi ale i tak popraskaly. A při každém dalším kojení se to zhoršovalo. Ale věděla jsem, že je třeba to překonat. Až začne mlíčko téct, holčička se nasytí, bude lépe a déle spát a prsa budou mít čas se zahojit. 

Týden po porodu už mi doma při kojení tekly slzy bolestí. Nebylo jí ještě ani deset dní a bolest v jednom prsu se začínala stávat opravdu nesnesitelnou. Plakala jsem bolestí, kousala jsem se do ruky, abych vydržela, až mi nakonec večer vyskočila teplota. Dostala jsem zimnici. Byla jsem najednou úplně vyčerpaná, neměla jsem sílu si pomalu ani dojít na záchod. Bylo mi na omdlení. Na obličeji mi vyskákaly fleky od toho, jak jsem se zaťatými zuby přemáhala bolest, která byla vlezlá, intenzivní, nepřetržitá. Bylo mi na umření. Když se mi na prsu objevil obrovský rudý flek, začala jsem tušit, že už je to opravdu zlé. 

Během noci jsem se dostala do stavu, kdy jsem se Stelly začala bát. Modlila jsem se, aby spala co nejdéle, abych jí prso nemusela dát. Druhý den ráno jsem se marně snažila dovolat na gynekologii. Nakonec jsem sedla do auta a jela se na vlastní oči přesvědčit o tom, že mají dovolenou. Zachránila mě praktická lékařka. Když sestřička otevřela dveře, ihned pochopila, že je to zlé a nabízela mi alespoň vodu. CRP test (tuším, že hodnota byla 114) potvrdil zánět v těle, který se musí přeléčit antibiotiky. 

Kromě antibiotik jsem pak sháněla kloboučky na bradavky, ale ani s těmi jsem z prsa nedokázala Stellu nakojit. Jediné řešení bylo tedy mlíčko odsávat manuální odsávačkou od Aventu, kterou jsem vám ukazovala ve videu o výbavičce pro miminko (tentokrát se sakra vyplatilo ji mít!). Jen jsem časem měla pocit, že z toho neustálého mačkání odsávačky dostanu ještě zánět šlach..

A proč o tomhle celém píšu? Protože jsem zjistila, že zdaleka nejsem jediná (podle odhadů postihuje mastitida ve 2. - 3. týdnu kojení až 33 % žen!!!), kdo si tohle peklo zažil a že ta bolest na tom není  zdaleka to nejhorší. Tahle noční můra mi ukázala odvrácenou stranu kojení. Byla to velká lekce. Nic v životě není dobré brát jako samozřejmost. Deset dní po porodu jsem si sáhla na dno jak fyzicky tak psychicky. Mísil se ve mně strach z toho, že nebudu moc už svojí holčičku kojit s pocitem selhání. Zklamání z toho, že nás tohle vůbec potkalo. Pocit viny. A v neposlední řadě strach z toho, že se zánět stane chronickým.

Teprve až týden po dobrání antibiotik (tedy o 14 dní později) se prso uzdravilo natolik, že jsem z něj mohla Stellu zase začít krmit. Bohužel jsem ale brzy zjistila, že stále není něco v pořádku. Vypozorovala jsem, že se Stelle z  prsa po zánětu nepije tak snadno. Občas tahala jak divá, různě se kroutila, někdy jen žužlala a nepila, pak plakala, dokud jsem jí nedala druhé prso, ze kterého se krásně napila. Byla jsem v šoku, když mi známé, které zánět také prodělaly, sdělily, že je rozpoznatelný na vyšetření prsů i po letech, což je známka toho, že se v prsu udějí změny, které jsou nevratné. 

V prsu mě v oblasti za bradavkou někdy do teď (více jak dva týdny po dobrání antibiotik) pálí, jak kdyby mi tam někdo rozdělal ohýnek. Stellinka ale naštěstí všechno zvládá na jedničku, nevzadly jsme se a je kojená z obou prsů podle potřeby (někdy i po hodině). Ona si nic pamatovat nebude, já nezapomenu nikdy!