přečteno: Knihy roku 2018

V první polovině minulého roku jsem přečetla s bídou dvě knihy, v té druhé jich bylo ale minimálně deset, a z nich jsem se rozhodla vybrat ty, které se mi nějakým způsobem zaryly do paměti a i do srdce. Myslím, že tři z nich by si měl rozhodně přečíst každý. Jsou to - Labyrint pohybu, Tatér z Osvětimi a Přežil jsem to. A knihu Proč máma pije zas všechny mámy, které mají občas pocit, že se z toho každodenního kolotoče zblázní. 

Knihou roku 2018 se stává: Labyrint pohybu! Objednávala jsem si jí a měla jsem velká očekávání. A kniha veškerá má očekávání ještě předčila.

Fakt, že je kniha psaná formou rozhovoru, z ní dělá velmi čtivou záležitost, i když se jedná o odborné téma. Pavel Kolář je přední český fyzioterapeut. Svůj obor má v malíčku a velmi pěkně umí přiblížit problematiku i naprostým laikům. Tady musím ovšem vyjádřit obdiv i autorce Renatě Červenkové, která dokázala svými otázkami udržet rozhovor přesně v té správné rovině. Uměla vždy trefně reagovat a byla velmi dobře připravená. Knize opravdu nemám co vytknout. Pavel Kolář si mě naprosto získal jako dobrý člověk i jako eso ve svém oboru. Líbilo se mi, že se nebál být otevřený. V některých pasážích otevřeně mluví o tom, co v českém zdravotnictví není dobře, v jiných zase konkrétní věci chválí. Kniha vás seznámí s jeho životem, kariérou, s fyzioterapií a léčebnými postupy, s tím, jak by měl vypadat zdravý vývoj dítěte a odhalí třeba i tajemství Jágrovy hokejky. Je tam i velice zajímavá kapitola věnovaná bolesti a smrti. Pavel Kolář vypráví dojemné příběhy z praxe, nahlédnete s ním i do soukromí prezidenta Václava Havla. Tahle kniha mě velmi obohatila a pomohla mi utřídit a vyjasnit si některé věci. Až udělá kolečko po rodině, bude mít čestné místo v mé knihovně a věřím, že se k ní nejednou vrátím.

Proč máma pije je neskutečně vtipná knížka, která ač má bezmála 400 stran, se čte opravdu sama. Pokud jste máma na mateřské, zaručeně vás pobaví a věřte, že zjistíte, že ve spoustě věcech to je prostě všude stejné nebo se aspoň můžete škodolibě smát cizímu "neštěstí".

Pokud už máte děti starší a řešíte "problémy" předškoláků a mladších školáků, ztotožníte se s hrdinkou tuplem! Není to totiž nic o přebalování plenek ani uplakaných miminkách. Hlavní hrdinka knihy se snaží skloubit práci na půl úvazku a péči o dva malé školáky s péčí o domácnost, což jí moc neusnadňují podivní členové rodiny, kteří se rozhodnou strávit společné Vánoce právě u ní doma. Úplně náhodou jsem se při hovoru s kamarádkou dostaly i k téhle knížce a obě jsme z ní měly stejný pocit. Je to přesně ten typ knížky, u které si večer, když konečně někdy taky všichni usnou dřív než vy, opravdu odpočinete.

Holokaust není rozhodně lehké téma, tím spíš bychom se jím měli zabývat. Tyhle dvě knihy - Přežil jsem to a Tatér z Osvětimi - by si dle mého názoru měl přečíst opravdu každý, protože představy můžeme mít různé, hrůzné, ale to, jaké to bylo doopravdy, co všechno si museli někteří lidé za druhé světové války skutečně prožít, to zdravý rozum nedokáže ani domyslet. Přečtěte si je! Kvůli sobě, kvůli vašim dětem, kvůli všem těm, co si to museli prožít, kvůli těm, co přežili a hlavně a především kvůli těm, co nepřežili. Ať už nikdy nic takového nedopustíme!

Není tomu tak dávno, co jsem na obě knížky na blogu napsala dost osobní recenzi. Téma holokaustu se mě opravdu hluboce dotklo v těhotenství s Tobíkem, kdy jsem se zúčastnila nezapomenutelné besedy se sestrou spisovatele Arnošta Lustiga Hanou Hnátovou. Byl to pro mě velmi hluboký zážitek. Poprvé a asi naposledy jsem měla možnost vyslechnout si příběh o těchto hrůzách přímo z úst někoho, kdo si to celé prožil. Nechápala jsem, jak někdo může být tak neuvěřitelně silný a statečný. Nechápu to do teď. Já bych asi neobstála. Všechny ty příběhy jsou až děsivě živé. Občas se mi stalo, že jsem se hlavně u Tatéra přistihla při myšlence, že je ten příběh vlastně úplně divný. Několikrát tam během četby došlo k tomu uvědomění, že to ale přece není nějaký smyšlený příběh, který si někdo vycucal z prstu, že se to proboha vlastně všechno stalo přesně tak, jak se v knize píše! 

Často narážím na výmluvy typu: "To bych nedala." "To je na mě moc." "To nemůžu číst, to by mi neudělalo dobře." Přitom je to hloupé a krátkozraké. Sama jsem hodně citlivá, sama jsem u obou knížek plakala. Sama jsem nemohla uvěřit. Ale taky mě čtení těhle dvou příběhů neuvěřitelně posílilo. Asi to nedokážu úplně vysvětlit a popsat, ale nesou v sobě stopu něčeho neuvěřitelně důležitého pro nás pro všechny. Je v nich naděje!