Co si budeme povídat, taky jsem si tu aktivitu na blogu představovala jinak. Ale znáte to, už už si sedáte k pár řádkům a tu přiběhne jedno dítko, že má hlad. Tu dopere pračka, domyje myčka a je potřeba zamést. A tu přiběhne druhé dítě, že mu první dítě něco vzalo, schovalo, něco nechce dát... Pak už jen rezignovaně zaklapnu počítač a doufám v lepší konstelaci druhý den. A ono je to překvapivě úplně stejné. Teď si k sepsání článku sedám popáté. Ještě jsem ani nedopsala druhou větu a už u mě stojí Stella a fňuká, že by si dala řízek. Má dietu. Má smůlu. A já očividně taky.
