Jak se nám změnil život

Zarputile jsem odmítala tvrzení, že jsem na Facebooku závislá. "Hele, klidně to teď vypnu a celý den se tam nepodívám. Úplně v pohodě!" Sice jsem to s jistou námahou - ne tak v pohodě, jak jsem si myslela - zvládla, to ale nemění nic na tom, že nám o pár dní později tyhle novodobé "Zlaté stránky" zasáhly do života a převrátili naší dosavadní idylku o 180°. Pod očima máme obruče a trička nosíme naruby. To ale neznamená, že nejsme šťastní! ;)

Čekám na přítele v autě a z nudy na telefonu klikám na tu magickou modro-bílou ikonku. Zubí se na mě kamarádi z nových profilovek, ten dělá to a ta zas tohle... A najednou nastává okamžik, který nám mění život. Přes celý display se mi vyroluje vykulené, rozjařené štěňátko nejspíš kříženec vlčáka a těma hnědýma korálkama mě doslova hypnotyzuje. "Podívej, ten je krásnej, viď? Jmenuje se Athos, jsou mu asi 3 měsíce a je z útulku, chudinka." Napodobuju ty psí oči a strkám mobil přítelovi pod nos. Celý zbytek výletu nemluvím o ničem jiném. Pak si samozřejmě ujasníme, že je to jen sranda, protože pes je velká starost a zodpovědnost a my jsme samý výlet, škola, práce a vůbec.

Druhý den jsem se na něj jela podívat! Do teď se nechápu. Tohle totiž nedělám. Vím, že je to v podstatě skok do jámy lvové. Přítel mi nevěřil, ale když zjistil, že jsem to opravdu udělala, přijel za mnou. Pejsek byl krásnej. Docela divoch a závislák - ono se není čemu divit, když ve svém původním domově místo jídla dostával klackem. Líbil se nám moc, jenže nepřeskočila jiskra. Nevím, jak to popsat, ale prostě jsme věděli, že to není ono. Jenže to by se tam nesměla objevit paní s jeho malou sestřičkou. "Je to vůbec pes? Vypadá jako hyena."  "Nejspíš kříženec Holandského ovčáka." A pak se to stalo! To malý, vyděšený stvoření, pro který bylo všechno nové a neznámé a celou dobu se krčilo u nohou své dočasné paničky, ke mně přišlo a přitisklo mi čumák na nos. Jakoby se zastavil čas. Přísahala bych, že mi na pár vteřin vynechalo srdce a Země se přestala točit. Po cestě domů, jsem pak ani nebyla schopná vnímat, co se kolem mě děje.

Následovalo peklo! Neustále jsem myslela na ty smutné hnědé oči, měla jsem psí sny a při všech činnostech jsem si představovala, jak se mi štěně motá pod nohy. Bylo mi ale jasný, že pejsek pro nás v tuhle chvíli nepřipadá v úvahu. I když proč vlastně? Ze všech stran jsme slyšeli, jak nemáme ani jeden stálou práci, jak pořád někam jezdíme, jak je to velká zodpovědnost... Sedli jsme si a probrali to. "Jenže až zas budeme chodit oba do práce, nebudeme mít na pejska čas." V podstatě jsme nepřišli na žádné zásadní proti. Nakonec jsme se rozhodli, že s pejskem počkáme. Máme přece jenom spoustu plánů na léto. Jenže z hlavy jsem jí jen tak vyhnat nedokázala. Chce to čas!

V pátek 7. března večer, tedy 4 dny po mé "jen se na něj podívám" akci, mi volá přítel, že mi přivezl kytku, ať jdu ven. Byl domluvený první oheň s kamarády, takže mi na téhle pozornosti navíc nepřišlo nic extra divnýho, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla tušení. Otevřela jsem dveře a i teď mi vlhnou oči, když si vzpomenu na jeho výraz a na to, co řekl. "Mani, přivezl jsem Ti Meggie, lásko. Mám jí v autě. Je strašně vyděšená. Ale je tak krásná a hodná." Já mu řekla něco v tom smyslu, že je blbej nebo že ho zabiju a rozbrečela jsem se. Nikdy mě nikdo tolik nemiloval jako tenhle urput. A já nikdy tolik nemilovala nikoho jiného. Nikdy to nebylo jasnější!

Jsme tři. Láska se nedělí, láska se násobí! A my jí teď máme tolik, že bysme jí mohli pytlovat a posílat tam, kde jí není dostatek. Škoda, že to nejde. Tak jí aspoň šíříme kolem sebe smíchem a radostí. Chytáme se za ruce a packy. Mazlíme se. Snad to naučíme i ostatní. My se máme. A mohli jsme si radši koupit nový boty a jet na výlet a mít novou postel nebo brusle, jenže nic na světě by nám nedokázalo vynahradit ten pocit, že jsme si adoptovali bytost, která by se jinde třeba neměla tak dobře. Ona je totiž naše! Od první chvíle.