BABY BLOG: Alternativní rodičovství, potřeby miminka

Ahoj!

Máme tu únor. Do oficiálního termínu porodu zbývá pouhých 54dní a já jsem nestihla o těhotenství napsat ani zdaleka tolik, kolik bych chtěla. Dnešní článek je jedním z těch, které jsem vám slíbila už celkem dávno. Zmínila jsem se o tom, že se ve výchově nechci držet všech těch zajetých věcí a pravidel a chci být tak trošku alternativní. V čem to spočívá?

Na úvod: O tom, co znamená tradiční a alternativní má asi každý svou představu. Stejně tak má pravděpodobně každý svou představu o výchově svých dětí. V tomhle článku se s vámi chci podělit o své plány a představy - o to, jak bych to ráda praktikovala já. A ano, realita může být nakonec úplně jiná! Rozhodně netvrdím, že to, co dělám/budu dělat je to jediné správné a už vůbec nikoho neodsuzuji, že to dělá jinak. Právě naopak budu ráda, když mi napíšete, jakou výchovu praktikujete, co se vám osvědčilo, co byste třeba rádi do budoucna a třeba se vzájemně inspirujeme.

Jak to všechno začalo? Jako studentka Fakulty humanitních studií jsem měla možnost navštívit spoustu kurzů z oboru psychologie, sociologie a antropologie. Přečetla jsem hodně knih a textů. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací. Dojde vám, že učený z nebe nespadl a že spousta věcí, které vám doposud byly celkem jasné, je vlastně o dost složitější. Donutí vás to přemýšlet, začnete se dívat kolem sebe. A nakonec dojdete k nějakému svému závěru, přesvědčení.

Asi nejzásadnějším dílem pro mě byla kniha Koncept kontinua, jejíž autorka žila nějaký čas v pralese mezi indiány a všimla si, jak jsou jejich děti odlišné od těch "civilizovaných". Děti indiánů nepláčou, jsou veselé, umí se o sebe postarat a jsou sebevědomé, mají totiž oporu ve své rodině. Kniha z roku 1975 je bohužel stále dost aktuální, protože spousta rodičů pořád žije v utkvělé představě, že pokud dítěti dopřejí o něco víc své pozornosti, rozmazlí ho. Nechávají tak například děti vyřvat samotné v postýlkách. Jediné, čeho tím dosáhnou, je dítě, které si v sobě celý život ponese pocit neuspokojené potřeby. Rozmazlování je kupování si dětí a to s blízkostí a láskou nemá nic společného! 

Malé miminko má jen pár potřeb, o to intenzivněji ale prožívá jejich nenaplnění! A asi tou nejdůležitější je bonding - emoční propojení s matkou, které by mělo být umožněno bezprostředně po porodu. Pouto, které se buduje už v těhotenství se tím prohloubí a ukotví. Porod je důležitý přechodový rituál, při kterém se v poměrně krátkém čase uděje neskutečné množství změn a procesů. Dítě se dostane z bezpečí maminčiny dělohy, z prostoru, kde je 9 měsíců skulené ve vlhku, kde světlo a zvuky z okolí jsou tlumené, do světa plného světla, hluku, najednou je hlavou vzhůru, suché a odstřižené od pupeční šňůry, která pro něj doposud byla nepostradatelným spojením nejen se životem, ale i s jeho matkou. Kde najde novou rovnováhu? Nové bezpečí? Jistoty, které potřebuje? Samotné v načančané postýlce? Ne! U mámy a táty v náručí! V jejich blízkosti. V poutu, které by všem mělo být naprosto automaticky umožněno navázat (pokud samozřejmě při porodu nenastanou nějaké zdravotní komplikace).

Mé plány:  Nejvíc ze všeho si tedy přeji přirozený porod bez anestezie a komplikací, abych mohla dostat miminko ihned na tělo. Pokud by to nešlo u mě, chci, aby tuhle možnost dostal můj přítel. Chtěla bych, aby před přestřižením nechali dotepat pupeční šňůru. No a pak bych ho ideálně chtěla mít už jen v náručí. :) Samozřejmě se pak podvolím klasickému postupu, ale jde mi o to, abych se s nikým nemusela dohadovat o těch prvních pár okamžiků, které by žádné matce a hlavně dítěti neměly být upřeny! Rodit tedy budu v porodnici. Trošku mě mrzí, že tady u nás zatím není tolik možností jako v zahraničí. Asi nejvíce by se mi líbilo rodit v porodním domě, tak třeba při druhém porodu, až budu aspoň trošku tušit, co mě čeká.

Doma budu mít miminko co nejvíc u sebe. Plánuju nošení v šátku. Děti slyší srdce matky, zvuk, který je jim dobře známý a pokud je vám nošení šátku příjemné, mělo by být i děťátku. Šátek navíc dítěti umožňuje poznávat, zapojovat se. Děti tak nosily naši předci úplně běžně, minulý režim ale nastavil spoustu pravidel, která určité věci postavila na hlavu, znemožnila nebo alespoň zkomplikovala. Dítě, které jen leží v kočárku a vidí maximálně střechu korbičky, nějaké divné barevné věci a semtam se mu tam vnoří něčí obličej, je ochuzené o dění okolo, o impulsy a stimuly. Kočárek samozřejmě máme a budeme ho používat, myslím, že ho na procházky ale využijí hlavně babičky.

Spát bude s námi, nemám důvod mu to upírat. Děti v určitém věku samy začnou prahnout po nějakém svém prostoru a soukromí. Ten čas prostě přijde přirozeně, není potřeba na to dítě nějak chystat. Naopak si chci co nejvíce užít dobu, kdy bude chtít být u mě!

Chtěla bych zkusit i bezplenkovou metodu, ale nevím, jestli dokážu být tak důsledná a všímavá. Mám připravené jednorázové plenky pro novorozence do porodnice a na prvních pár dní doma, pak uvidíme. Dítě si ze své přirozenosti nechce kakat a čůrat pod sebe, do svého "hnízda". My je to pomocí jednorázových plenek učíme a pak po nich zase chceme, aby to dělat přestaly a začaly chodit na nočník. Myslela jsem, že bych tím miminku ulevila, ale zatím si to vůbec neumím představit. Bezplenkové děti jsou také ušetřeny nepříjemností jako jsou opruzeniny.

Další aktivita, která mě zaujala, je vaničkování. Pro děti je pobyt ve vodě přirozený, chtěla bych to u toho svého nějak podpořit. Základem bude určitě společné koupání ve vaně, pak bych ráda chodila na kojenecké plavání.

V zásadě chci tedy ve výchově dát na svůj instinkt a zdravý rozum. Nechci se držet nějakých nesmyslných pravidel, po kolika hodinách by se mělo kojit atd. Budu se ze všech sil snažit naplnit potřeby miminka. A tak nějak spoléhám na to, že mi samo dá najevo, co je právě pro něj to pravé. Určitě pak napíšu článek o tom, jak nám to všechno ne/jde. Jsem sama moc zvědavá..
Nevím, jestli jsem zmínila úplně všechno, i tak je toho, koukám, dost. Tak pokud by vás něco zajímalo, nebojte se zeptat. A moc se těším na vaše zkušenosti, plány.