V podvědomí ucítím lehké pootočení, vzápětí zaznamenám jeden kratší výdech a to už mě ze sna vytrhává výkřik. Naprosto automaticky jako naprogramovaný robot vystřelím do polosedu, zašátrám v postýlce, během setiny vteřiny nalézám dudlík a strkám ho do nachystané pusinky. Přikryvám ho a zároveň už zase rychle upadám do snění..
Včera mě ale překvapil. Úplně tiše si v postýlce stoupl a s dudlíkem v puse se na mě ze tmy díval. Nevím, jak tam stál dlouho. Musela jsem se smát a on mi naoplátku poslal ten nejsladší šibalský úsměv. Během jednoho týdne se naučil nejdřív konečně pořádně lézt, pak sedět, klečet, držet si lahvičku s mlíkem před spaním a nakonec se i zvedat. Teď už neposedí. Využije cokoliv, aby si mohl stoupnout a vítězoslavně halekat. A i s těmi pády si rychle poradil, krásně si kecne za zadek nebo si pomůže rukama. Využila jsem toho, že už umí sám krásně sedět a začínáme trénovat chození na nočník. Strašně mě překvapilo, jak jsme úspěšní, tak snad se brzy zbavíme plenek alespoň přes den.
Je to zatím asi nejnáročnější období. Musím být pořád ve střehu. Spoustu věcí jsme uklidili z jeho dosahu, ale stejně mě vždycky překvapí, co všechno objeví. Nic mu neunikne. Chce být všude a u všeho. Je to skvělý parťák!
Které období v životě vašeho miminka bylo pro vás zatím nejnáročnější a proč?
Maruško, opět krásně napsané a ta fotka, to je bomba. :)
OdpovědětVymazatKdyž jsem byla v Anglii a dělala jsem au- pair dvojčatům, tak pro mě bylo asi nejnáročnější, když začaly chodit. Uhlídat je. A také to, když jeden chtěl chodit a druhy se jen nosit. No, jsem zvědavá na Emily jaká bude.