my life: Když Ti tělo řekne: zpomal!

Je to trošku paradox, že zrovna v období, kdy by měl blog rozkvést a stát se reprezentativním mezi těmi všemi, co usilují o titul MAMAblog roku, jsem se odmlčela. Jak už jsem ale psala dříve, o žádné tituly mi nikdy nešlo. S koncem prázdnin nám skončilo i celkem bezstarostné období, kdy jsme si vesměs jen užívali sluníčka, volných dnů, zmrzlin, dovádění ve vodě a sebe navzájem. Začala školka, blíží se komunální volby, přišly nové nabídky na spolupráce, konala se jedna akce lepší než druhá, děti onemocněly... A mě minulý pátek moje tělo dalo STOPku!

Musela jsem celý den ležet v posteli. Neměla jsem pomalu sílu dojít si na záchod a to ho máme od postele, co by kamenem dohodil. Díky Bohu, že mohl Kamil přijet z dílny a postarat se o děti, protože já bych to prostě nedala! Měla jsem zimnici, neměla jsem chuť k jídlu, ale ze všeho nejhorší byla ta slabost. Stav, kdy máte pocit, že nedokážete bez strašné námahy pohnout ani prsty u ruky, tak moc vyčerpaní jste. Všechno je náročné, vzdálené, nedosažitelné. Děti tomu nerozumí. Všichni víme, že maminka si přece nemůže vzít volno! A tak jsem ležela, četla si, zkoušela spát, načerpat sílu, abych mohla vstát a jít ven za dětmi, když je tam sakra tak krásně... A přemýšlela jsem. O tom, jak si toho málo vážím, že tu možnost mám. Každý den vstát a moci vyjít ven, vidět svět zalitý sluncem, zahradu, na které skotačí děti, to není samozřejmost. Je to dar! A na co budeme vzpomínat ve stáří? Na to, jak parádní práci jsme měli a jak bylo bezva sedět každý den v kanclu a čumět do monitoru? Ne! Tohle je totiž to nejkrásnější období. Když jsou děti malé, nevinné, bezbranné a potřebují nás. Když se každý den učí něco nového a potřebují nás k tomu, aby se naučily všechno. Na tohle období se ve stáří nejvíce vzpomíná, vím to, vidím to, slyším to, vnímám to. Nejkrásnější vzpomínky jsou ty s malými dětmi! A my rodiče pro ně vytváříme svět citů a pocitů, které je budou utvářet. Zážitky, ze kterých budou celý život čerpat. A já potřebuji zvolnit, protože všechno se prostě stíhat nedá. Nemůžu být dobrá žena, máma, dcera, teta, kamarádka, bloggerka, youtuberka, organizátorka, občansky aktivní (protože mi jde o budoucnost mých dětí) studentka, bytová designérka,... To neznamená, že bych s blogem nebo s něčím jiným z toho výčtu chtěla končit. Jen jsou v životě období, kdy se to sejde a pak mají ty povinnosti na prvních příčkách prostě přednost. Ale hlavně jsem vám chtěla připomenout, abyste mysleli i na sebe, protože když vám to pak musí ukázat samo vaše tělo, není to nic příjemného a hlavně už je tak trošku pozdě. Buďte víc sami sebou, sami se sebou, s dětmi, tady a teď, protože za chvíli, potom, počkej, nemůžu, zítra, někdy, příště,... to rozhodně nejsou odpovědi, které patří dětem!