my life: První den ve školce z pohledu mámy

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to pro nás bude tak náročné - pro oba. Celý minulý školní rok jsem totiž žila v domění, že jediný, kdo se s touhle změnou bude muset nějak významněji popasovat, budu já. Tobík se těšil! Byli jsme ve školce na Dni otevřených dveří, vše si prohlédl, pohrál si s hračkami, líbilo se mu tam. Těšil se! Pak se ale do státní školky z kapacitních důvodů nedostal. Město nám nabídlo alternativu v podobě soukromé školky hrazené městem. Do školky jsme se opět šli podívat a já byla nadšená, i Tobíkovi se tam líbilo, ale...

...pak najednou začal říkat, že se netěší. Nakonec z toho bylo, že do školky nechce. Vůbec jsem nechápala, kdy a proč se tahle změna udála. A tak jsem se ho začala ptát. Postupně jsem zjistila, že se těšil do té první školky, protože blízko bydlí děda. A v tu chvíli mi bylo jasné, jak moc tahle malá změna jeho dětskou duši zasáhla. Ujistila jsem ho, že i když je školka dál, není to problém. Do školky ho, dokud se nepřestěhujeme, budeme vozit autem a občas ho určitě moc rád vyzvedne děda tak jako tak. Semínko už ale bylo zaseté a spokojeně v té dětské hlavičce klíčilo, rostlo a rostlo, až to skončilo první den slzami nás obou. 

Kamil si ze mě dost často utahuje. Jsem opravdu citlivá, všechno vnímám daleko intenzivněji než ostatní a se změnami a nějakými nečekanými zásahy se opravdu těžce vyrovnávám. Neumím to v sobě rychle a dobře zpracovávat a často mě tak stresují naprosto běžné situace. Tobík je povahou dost po mně. Na nové věci a situace si zkrátka musíme zvyknout, potřebujeme čas. Počítala jsem s tím. Školka je zkrátka pro dítě, které bylo doposud celou dobu jen doma s maminkou (nebo s jinými příbuznými), velká věc. Jsme zvyklí si o všem povídat, všechno spolu řešit. U Tobíka je opravdu potřeba ptát se na jeho názor, na to, co by sám chtěl, abych mu právě neudělala nějakou nechtěnou čáru přes jeho plán, která by nás stála nějaké zbytečný blok. Všechno si vysvětlujeme, na věcech se úplně v pohodě domlouváme a tak, když vyslovil přání, jestli bych na něj nepočkala v šatně, že se půjde podívat, jestli se mu tam bude líbit, nebyla jsem proti. Odešel s paní učitelkou, se kterou jsme se před tím seznámili a ona nám pověděla, jak to ve školce chodí. Do školky jsme pro jistotu vyrazili sami, aby tam Stella nedělala nějakou rotyku. Chtěla jsem mu dát všechen čas světa a veškerou svou trpělivost, jen aby měl jistotu, že pak opravdu zase odejdeme společně domů. Aby se nebál. Ale byla ve mně malá dušička. 

Na jednu stranu jsem byla dojatá. Když se Tobík narodil, přišlo mi, že tři roky jsou strašně dlouhá doba. Teď je mi až úzko z toho, jak rychle to uteklo a jak velký ten můj králíček už je. Na druhou stranu mě svíral stejný stesk a strach jako jeho. 

Za pár minut se vynořil, přiběhl se pomazlit. Bylo mu smutno. Ujistila jsem ho, že ještě počkám, že počkám, jak dlouho bude chtít, ať si jde hrát s dětmi. A on propukl v pláč. Objímal mě, mačkal. Měla jsem sto chutí nás oba teleportovat ihned domů, schovat se pod peřinu a zůstat tam na věky. Dobré bylo, že když jsem se ho ptala, jestli se mu tam líbí, říkal, že ano. Hrozně milá paní učitelka se snažila zachránit situaci, až jsme ho nakonec přesvědčily, ať jde ještě za dětmi do třídy ukázat jim, jakého velkého dinosaura má na tričku. Odešel. Neplakal. Začal program a dlouho se nic nedělo. Do toho mi zavolal Kamil, že potřebuje odjet a mám si přijet pro Stellu. V tu chvíli jsem si přála, abych se mohla rozpůlit. Tobíkovi jsem slíbila, že počkám. Co když odejdu a on přijde do šatny pro další obejmutí? Bude zrazený, podvedený, nešťastný! Jenže Kamilovi jsem zase slíbila, že přijedu, pokud by musel naléhavě odjet do práce. Čekala jsem ještě asi pět minut a když se nic nedělo, vyrazila jsem jako ďas pro Stellinku. Doma jsem ji jen naložila do auta a hurá zpátky do školky. Tam bylo vše v pořádku. Druhá paní učitelka mě ujistila, že děti mají program a žádné nepláče. Slíbila jsem, v domnění, že už se asi opravdu aklimatizoval, že se vrátím po obědě. A odešla jsem. Celou dobu jsem z toho ale měla divný pocit a paradoxně se mi ulevilo, když mi asi za 20 minut volali, že Tobík pláče a je smutný, ať si pro něj přijedu. 

Stýskalo se mu. Mně taky. Plakal. Odvezla jsem si ho domů. Napoprvé toho bylo až až. Ostatní děti šly na procházku. My jsme se jeli mazlit. Doma se v něm všechny ty emoce neskutečně popraly. Chvíli se radoval a smál asi z té úlevy, že už je s námi doma. Pak fňukal, pak si zase divoce si hrál. Nezvykle brzké vstávání tomu taky nepřidalo. Nebyl úplně ve své kůži. Chtěla jsem, aby se nějak zklidnil, tak jsme vytáhli vláčky, že si budeme hrát. V té své vnitřní bouři, která jím zmítala, si asi ani neuvědomil, co dělá. Najednou zakřičel, máchnul kolejí a trefil mě přímo přes oba lokty. Takhle se normálně nechová. Vyhrkly mi slzy a konečně jsem mohla i já uvolnit to, co jsem v sobě celé dopoledne statečně držela. Zásadně totiž před dětmi nebrečím, pokud jde o normální, běžné věci, které není třeba nijak dramatizovat - třeba když jdeme k doktorovi a dostanou očkování, stejně tak jako když je dítě poprvé ve školce. Chci, aby to oba brali, jak to je. Pláčem bych jim signalizovala, že není něco v pořádku, že je třeba se bát. Není! To, že je nám smutno nebo že injekce chviličku zabolí, je jedna věc. Máma ale má představovat bezpečí, jistotu, oporu. Já přece nechci, aby se báli chodit k doktorovi nebo do školky, aby z toho měli špatný pocit, protože maminka přeci taky plakala. Neděje se jim nic zlého!  A naopak když mě něco hodně zabolí, pláču. Je to v pořádku, protože jsem taky jen člověk. Ne, že bych tak moc prožívala to bouchnutí, ale v tu chvíli se to prostě už nějak sečetlo. Tobík navíc nic podobného samozřejmě nečekal a úplně ho to zklidnilo. Omlouval se. Chtěl situaci napravit. Pak jsme si dali oběd a u pohádky, kterou jsem mu četla, zatímco Stellinka už spala v kočárku, usnul. Spal dvě hodiny. Bylo to potřeba. A tím jsme ze sebe smazali všechny ty předchozí události. 

Jenže ráno má jít do školky znova...