Tobík mě, jak už víte, v Beskydech nakonec přemluvil a půjčila jsem mu lyže. Toužil se totiž
podívat do dětského parku a to bez lyží nešlo. Hodinová lekce skončila
po dvaceti minutách, kdy si odmítal nandat druhou lyži, přesto toho
nelituji. Víc bych si určitě vyčítala, kdybych mu tu možnost nedala. Přišel za mnou se strachem a slzami v očích a prosebně zašpital: "Maminko, já už nechci." Ještě jsem se to snažila zachránit tím, aby to jen zkusil, že se přece nic neděje. Marně. Bylo toho na něj moc - moc nového, moc emocí, které nestačil zpracovávat. Umím si představit, co prožíval, proto bych ho v životě nenutila se vrátit. V určitou chvíli nemá cenu něco tak nepodstatného lámat přes koleno.
Tobík zkrátka potřebuje trošku jiný přístup, tlačit na něj vůbec nemá smysl. Je po mně, akorát má tu výhodu, že se nebojí se do nových věcí pouštět. Já někdy neseberu ani odvahu to zkusit. Učí se hlavně nápodobou a lépe si vykomunikuje, co potřebuje s někým, koho zná a komu důvěřuje. Člověk s ním musí zacházet opatrně, stačí malé ťuknutí a vše se může rozsypat na tisíc malých kousíčků. Příště tedy půjčíme lyže a jenom ho na nich sami svezeme, aby věděl, o co vlastně jde, a hlavně, aby v nás měl tu jistotu a oporu, která mu tam tak chyběla. Někdo, kdo ho ujistí a pojistí, že mu lyže nepodjedou, že neupadne. A zároveň ho s maximální trpělivostí podpoříme, protože on je opravdu moc šikovný a vše mu hned jde, jen se na to musí správně. Často se bohužel setkávám s velmi nevhodným přístupem rodičů, kteří se absolutně neumí nebo nechtějí vcítit do dítěte - přehnané nároky, nadávky, demotivující výroky, urážky. A pak se díví, že dětem něco nejde nebo jim to trvá déle. Z toho je mi vždycky tak smutno.
Dál už si ho vezme do parády děda, který má instruktorský kurz a mnohaleté zkušenosti. To všechno má ale ještě čas. Necháme to trošku uzrát a za rok začneme zkoušet, zda už se na to bude víc cítit.
Tobík zkrátka potřebuje trošku jiný přístup, tlačit na něj vůbec nemá smysl. Je po mně, akorát má tu výhodu, že se nebojí se do nových věcí pouštět. Já někdy neseberu ani odvahu to zkusit. Učí se hlavně nápodobou a lépe si vykomunikuje, co potřebuje s někým, koho zná a komu důvěřuje. Člověk s ním musí zacházet opatrně, stačí malé ťuknutí a vše se může rozsypat na tisíc malých kousíčků. Příště tedy půjčíme lyže a jenom ho na nich sami svezeme, aby věděl, o co vlastně jde, a hlavně, aby v nás měl tu jistotu a oporu, která mu tam tak chyběla. Někdo, kdo ho ujistí a pojistí, že mu lyže nepodjedou, že neupadne. A zároveň ho s maximální trpělivostí podpoříme, protože on je opravdu moc šikovný a vše mu hned jde, jen se na to musí správně. Často se bohužel setkávám s velmi nevhodným přístupem rodičů, kteří se absolutně neumí nebo nechtějí vcítit do dítěte - přehnané nároky, nadávky, demotivující výroky, urážky. A pak se díví, že dětem něco nejde nebo jim to trvá déle. Z toho je mi vždycky tak smutno.
Dál už si ho vezme do parády děda, který má instruktorský kurz a mnohaleté zkušenosti. To všechno má ale ještě čas. Necháme to trošku uzrát a za rok začneme zkoušet, zda už se na to bude víc cítit.
Potom už tedy jezdil ve spodní části sjezdovky na First biku, který jsme mu díky zimnímu setu, který dostal od Mikuláše, před odjezdem předělali na skibob, který mu s Kamilem dost závidíme. :)
A jak to tak vypadá, užili jsme si tam první a i poslední sníh...
Lyžují vaše děti? Kdy začaly?
Lyžují, běžkují, jezdí na bruslích. Baví je to. Aktuálně 4r a 2,5r. Minulý rok jsem nejstarší učila, letos jsem se věnovala mladší, tak měla i pár hodin instruktorku. Brusle zkusila letos prvně a hned na to přišly. Stejně tak i kolo. Ke třeba vycítit, kdy to dokáže dítě zvládnout a kdy ne. Zároveň v případě instruktora je třeba dobře zvažovat jeho/její kvalitu. Hodně se to liší a může to být zdroj nechutě k tomu sportu :)
OdpovědětVymazatTak to je paráda!
VymazatAno, máte pravdu, naprosto souhlasím! ;) Děti mají tu výhodu, že jim jde vše rychleji a nemají z věcí takový strach (asi jak jsou blíže zemi ;)).