na cestách/vlog: Cesta do Chorvatska letadlem

Celou naší letošní strastiplnou cestu, už jsem vám v podstatě popsala u příspěvků na instagramu. Moc dobře ale vím, že spousta z vás si jde stále radši počíst na blog a tak vám tady shrnu, jaké to bylo cestovat se dvěma malými dětmi letadlem, jak stále sama sebe překvapuji svou naivitou a jak důležitou roli sehrál v tom všem náš tatínek, jelikož mi dlouho bylo útěchou, že nakonec alespoň tam letíme všichni, a tím spíš musí vše proběhnout hladce.

Déle jak měsíc jsem denně na různých webech sledovala ceny letenek. Brzy jsem zjistila, že nejlevnější letenky z Prahy do Splitu (bez poplatků někde pod čarou) má letuska.cz. A jednoho dne to tam padlo. Měla jsem danou hranici 5.000,-/os za zpáteční letenku, pod kterou jsem se chtěla dostat (čím níž tím líp).

Místo plánovaného týdne zabydlování se v novém bytě a chystání se na dovolenou nám bohužel přívalový déšť vypláchl celý suterén, takže balení vůbec neproběhlo tak, jak jsem si představovala, proto vlog bohužel neobsahuje část o tom, co si s sebou k moři vezeme. Bylo to spíš zběsilé naházení předem sepsaných věcí a jejich následné slisování do kufru viz úvodní fotka.

momentka do rodinného alba aneb když fotí tatínek :D

Nakonec jsme ale všechno zvládli a v den odjezdu jsme byli nachystaní přesně včas, což mě docela mile překvapilo a zároveň i uklidnilo. Na cestu jsme zvolili pohodlné oblečení i obuv. Tobíkovi jsme pro jistotu dali chytré hodinky Gator, které dostal k narozeninám a ze kterých by nám v případě, že by se na letišti někam zatoulal, mohl zavolat. Cesta na letiště byla rychlá a relativně klidná. Dětem jsem vyprávěla o tom, co za dobrodružství nás čeká. Na Ruzyni jsme byli téměř o hodinu dřív než bylo třeba, ale nakonec to vůbec nebylo na škodu. Ihned jsme se zbavili kufru (měli jsme jen jeden dohromady plus každý své příruční zavazadlo), odbavení bylo rychlé a bez fronty. Rovnou jsme prošli i kontrolou příručních zavazadel, kde je to trošku náročnější obzvlášť v tom, že pokud máte s sebou kočárek, musíte ho složit a nechat projet rentgenem. I to jsme ale zvládli dost v klidu a v pohodě. Děti byly dost vykulené a tím pádem i poslušné, což nám samozřejmě hrálo do karet.

Koupili jsme si svačinu, protože jsme si vlastní nepřipravili (což není moc chytré, protože na letišti je poměrně draho). Nicméně vím, že cestovat s hladovými a unavenými dětmi by nebyl dobrý nápad. U Paula jsem jim koupila čerstvé ovoce a obří bagetu, o kterou jsme se rozdělili. Svačinu jsme si v klidu snědli v dětském koutku, který je v Terminálu 1 v prvním patře a poskytuje naprosto parádní zázemí. Je tam mikrovlnka, přebalovací pult, jídelní stůl, ohrádka pro menší děti a spousta hraček a hracích prvků pro ty větší. Jsou tam i pohodlná křesla, kde můžete miminko nakojit nebo si jen chvíli příjemně odpočinout. Ve stories mi na koutek chodilo spousta dotazů i chvály.

pohodlný outfit na cestu: trikošaty - H&M; legíny - Shark in the park; boty - Toms; náhrdelník - noy., brýle - Optik do domu

"Udělej nám jednu společnou" aneb když fotí tatínek 2 :D

Jakmile jsme se vydali z dětského koutku směrem k letadlu, začalo to být na děti dlouhé. Stella vstávala poměrně brzo a začínala na ní být znát únava. Do odletu zbývala necelá hodina. Počítala jsem s tím, že sedneme do letadla a děti usnou. Strategicky jsme čekali a do letadla jsme se vydali jako jedni z posledních. Ve finále to nebyl úplně nejlepší tah. Osvědčilo se mi to s miminky, ale s většími dětmi, které už sedí na svých sedačkách je lepší jít do letadla dřív. Asi šestkrát jsem se zvedala a vyndávala batoh z přihrádky nad hlavou, protože ten chtěl to a ta zas tohle. 

Měla jsem pro děti do letadla připravená lízátka. U malých miminek je nejlepší, když při vzletu pijí mléko nebo dudlají dudlíček. U větších je vhodné lízátko, protože bonbon by jim mohl zaskočit, a bez cucání by jim zase mohly zalehnout uši. Zvolila jsem tedy nejmenší zlo. Neprozřetelně jsem ale tuhle skutečnost proflákla už v autě, aby se měl Tobík na co těšit. Nedávám jim takové sladkosti úplně běžně. Řekla jsem mu, že lízátko vyndám hned, jak se letadlo dá do pohybu. Jakmile jsme ale nastoupili strhla se smršť proseb, fňukání a taky řevu, když si unavená Stella za žádnou cenu nechtěla sednout na své místo. Místo toho se válela na zemi pod sedačkami, takže jsem po stopadesáté vstala a rezignovaně vyndala ty zpropadený lízátka. Asi minutu po tom, co jsme je rozbalili, a děti si na chvíli konečně sedli na zadek, Stellu se mi podařilo dokonce i připoutat, se z amplionu ozvalo hlášení, že let bude mít hodinu zpoždění. Zabte mě! Polil mě studený pot a bylo jasné, že ta hodina bude krušná nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní, kteří měli tu smůlu, že letěli zrovna s námi. Stella byla už hrozně unavená a nejvíc na světě jí v tu chvíli vadilo sedět na sedačce nebo nedej bože být připoutaná, což bylo nutné, protože letadlo bylo v tu chvíli odtahováno někam stranou, aby uvolnilo místo dalším. Dlouho nevydržela sedět ani s úplatkem, svezla se opět pod sedačku a tam lízátko střídavě matlala po koberečku a strkala do pusy. V tuhle chvíli jsem se nesnášela za to, že nemám žádný plán B. Myslela jsem si, že lízátka budou dostatečná motivace. Chyba! Nebuďte naivní a vždy mějte alespoň tři další osvědčená esa v rukávu nebo aspoň za žádnou cenu nevydávejte lízátko, dokud nemáte 100% jistotu, že skutečně během pár minut vzlétnete. V tu chvíli bych byla schopná dát jí i tabulku čokolády, kdybych nějakou měla. Ten řev byl strašnej a nekonečnej. A nedalo se s tím vůbec nic dělat. Jakákoliv moje snaha o zlepšení situace, situaci naopak vždycky akorát zhoršila. Natočený to nemám, protože v těhle chvílích jsem ráda, že jsem ráda. Za prvý mi to nepřijde moc vhodný a za druhý mám hlavu zavařenou tím, jak se snažím vymyslet způsob, jak to zarazit. Tatínek seděl přes uličku se sluchátky na uších a tvářil se, že k nám nepatří... Naštěstí jsme vzlétli ne za hodinu, ale už za půl hodiny a děti totálně vyšťavené vším tím řevem a kňouráním během pár minut usnuly. Já byla úplně vyřízená taky, takže jsem tu hodinu proseděla se zavřenýma očima a užívala si to ticho.

Scéna se bohužel odehrála i při vystupování z letadla. Stella zalezla pod sedačku a odmítala vylézt. Asi by bývala potřebovala spát dýl. Z letadla jsme vystupovali jako poslední opět s řevem. Z pod sedačky jsem jí nakonec musela vypáčit. Ve chvíli, kdy jsme přecházeli od letadla k hale, mi došlo, že dudlík světoběžník zůstal v letadle. Další řev! Naštěstí alespoň tohle jsem si posychrovala a těsně před odjezdem z domova jsem se rozhodla strčit si do příručáku ještě jeden náhradní. Uf! Trošku peklíčko byla i cesta z letiště na Makarskou. Všichni jsme si sice u auta sundali legíny, které v klimatizovaném letadle rozhodně přišly vhod, ale i tak nám bylo hodně horko a opětovně pouštět klimatizaci na zpocené děti jsme nechtěli. Do pohody je hodila až zmrzlina a chvíle volného pohybu na Makarské. Osvěžili jsme se a do Apartmánů Galeb už jsme dojeli příjemně naladění a plní očekávání, co dalšího nám tahle naše letošní objevitelská cesta přinese.
Celé tohle vyprávění můžete porovnat s naší loňskou cestou, kdy jsme se rozhodli absolvovat 1200km do Chorvatska se dvěma malými dětmi autem přes den. A spoustu dalších našich cest a výletů si můžete prohlédnout v záložce na cestách.