Čtu jako o život, né že né. Letos se mi konečně povedlo si v tom rozjetém vlaku čas od času dopřát i chvilku pro sebe a tak (hlavně před spaním) čtu. Jen jsem trošku ve skluzu s focením a zpracováváním, takže vám v dnešním článku představím knihy, které jsem zvládla přečíst za duben 2019. Jsou to knihy: Osvětimská ukolébavka, Proč máma nadává a Poslední aristokratka.
Už jen z vědomí, jakou knihu držím v ruce, se mi ježily chlupy po celém těle. Obal, věnování i úvodní slovo, ve kterém místo plytkých řečí naleznete citáty tak silné, že musíte knihu na chvíli odložit a nechat ty skutečnosti v sobě doznít, ještě než se pustíte do čtení samotného příběhu.
A tady chci taky především vyzdvihnout neuvěřitelnou práci autora knihy, cit pro vykreslení a poskládání příběhu ženy, matky. Dlouho jsem nečetla nic tak dojemného, silného bez rušivých prvků. V knize mělo každé slovo svůj význam a vyvolávalo ve mně neskutečné emoce. Pan mistr!
Víte, že jsem za poslední rok přečetla hned několik knih o holocaustu, o druhé světové válce, několik příběhů z Terezína i Osvětimi. Všechny byly silné, pravdivé, nechaly mě nahlédnout do hlubin trýzněných duší, spojovala je víra, naděje, síla, ale tenhle příběh ve mně zanechal stopu ze všech nejsilnější. Je to totiž příběh zdánlivě obyčejné mámy, příběh o beznaději, zoufalství, o obrovské odvaze a taky o nás všech, našem svědomí a zodpovědnosti.
Plavovlasá modrooká Helene se v nešťastné době zamilovala do muže romského původu, kterého si vzala a měla s ním pět dětí. Žili v Německu v Berlíně, po začátku války nějaký čas živořili, Helene tvrdě pracovala, aby uživila celou početnou rodinu (její muž pracovat nesměl). V květnu 1943 si pro jejího muže Johanna a děti přišli nacisti. Helene byla árijka čistého původu a odvod se jí netýkal. Mohla zůstat v teple domova a doufat, že svou rodinu ještě někdy uvidí, místo toho ale všem sbalila tašky a odešla z bytu na transport se svou rodinou s nejmladší tříletou dcerou v náručí.
V Osvětimi pak byla společně s dětmi po té, co byly všechny řádně označeni, umístěna do ženské části Cikánského tábora. Podmínky pro nově příchozí tam nebyly vůbec dobré, hned je okradli o všechny užitečné věci a jídlo. Měla pár konfliktů, které skončili napadením, přesto si časem Helene svou neústupností a odvahou dokázala vybojovat v táboře slušnou pozici. Neměla to lehké, protože ji - árijku - neuznávaly některé romské ženy a na druhé straně jí jako matkou romských dětí opovrhovaly nacistické dozorkyně. Celou dobu myslela na svého muže a bojovala za to, aby měly nejen její děti v táboře lepší podmínky, až se jí povedlo něco neskutečného. Doktor Mengele se potřeboval předvést veřejnosti a tak Helene nakázal zařídit v Cikánském táboře školku. Nechal jí vše naplánovat a pomohl jí s realizací, poskytl jí vybavení i extra jídlo a čistou vodu na pití pro děti. A tak svitla naděje, že alespoň dětem se podaří tyhle kruté časy v táboře přečkat do konce války. Nebudu vám prozrazovat víc, přečtěte si, prosím, tuhle knihu.
Příběh Helene Hannemannové je pro mě jako pro mámu neskutečně silný, vžívala jsem se do všech těch hrůz a situací, kterými si Helene i ostatní mámy musely v té době procházet a na konci knihy jsem dlouho plakala. Všechno to příkoří jsem ze sebe musela vyplakat. Román je inspirovaný skutečným příběhem ženy, kterou si ponesu v srdci už napořád - za její statečnost, vytrvalost, odvahu, bezpodmínečnou lásku.
Všichni bychom si měli tuhle knihu povinně přečíst a sáhnout si do svědomí. Nejde jen o to, kolik z nás by se v té situaci zachovalo tak statečně a nezištně, ale především o to, jak se chováme k ostatním dnes! Dějiny píšeme proto, abychom si z nich vzali ponaučení. Máme tu ještě dozvuky, poměrně živý obraz alespoň v myslích pár posledních žijících pamětníků. Čtěme, zajímejme se, nenechme se znova dostat do pasti, kde nás nenechají se ani svobodně nadechnout. Cesta do záhuby vede strmě dolů, a tak vydrápat se zpátky není nikdy snadné. A v neposlední řadě nebuďme sobci a mysleme vždy hlavně na naše děti, vnoučata a na to, jak jim se tady bude jednou žít, protože to právě my teď a tady můžeme hodně ovlivnit.
Pokračování knihy Proč máma pije - příjemného oddychového letního čtení - kterou jsem četla loni. Bohužel druhý díl už se mi zas tolik nelíbil. První díl byl svižný, vtipný, druhý díl už mi přijde zbytečně, jak název napovídá, vulgární. A to v tom smyslu, že už v něm chybí takový ten partnerský respekt. Něco jiného je, když totiž situace, které ve vztahu nastávají, parafrázujete s humorem (běžné starosti s dětmi v předpubertálním věku, styk s podivnými členy rodiny, každodenní situace) a něco jiného, když si o svém partnerovi rovnou myslíte, že je to *píp*. Za mě už to tedy bylo moc. Některé pasáže jsou opět hodně povedené, ale už se to celé veze na trošku jiné vlně. Partnerských krizí mám kolem sebe v poslední době požehnaně, takže mě tohle téma opravdu moc nebavilo. Znovu už bych po téhle knize asi nesáhla.
Poslední aristokratka / Evžen Boček
Moje máma už se nemohla dívat na to, co to pořád čtu a při jedné z návštěv mi podstrčila Poslední aristokratku. Asi bych si tu knížku nevzala, měla jsem svých rozečtených dost, jenže bylo hezky, děti si hrály venku a já s sebou neměla nic, s čím bych si mohla na chvíli zalézt na gauč. Otevřela jsem teda knížku od mámy a hned u první stránky jsem se řehtala jak kůň. Já jsem totiž nějak vůbec netušila, o čem ta kniha je. Vůbec bych za tím názvem nehledala příběh aristokratické rodiny, která se v devadesátkách vrací z Ameriky do Čech (už samotné přípravy na cestu jsou k popukání), kde v restituci získala hrad Kostku a jako bonus starého morouse kastelána, který ze všeho na světě nejvíc nesnáší návštěvníky, podivínského zahradníka hypochondra a voprsklou nasávající hospodyni. Ješiš, to je vám tak úžasně svižný, čtivý, vtipný příběh. Vypráví ho sama hlavní hrdinka Marie prostřednictvím deníkových zápisků. Vážně dlouho jsem se u čtení tak nepobavila. Dokonce jsem jí začala předčítat Kamilovi před spaním a smáli jsme se u toho oba jak blázni. Jsem sice asi poslední, kdo tuhle knihu v Čechách nečetl, ale kdyby ne, tak tuhle si rozhodně půjčte (vsadím se, že jí někdo ve vašem okolí má) nebo kupte. Poslední aristokratku do každé rodiny!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji ♥