přečteno: Léto 2019 / Probudím se na Šibuji, Okamžiky štěstí, Hotýlek

Mám obrovskou radost, že se mi letos konečně daří najít více času na čtení. Jiné to nebylo ani o prázdninách. V minulých letech jsem nestíhala přečíst ani stránku. Letos jsem za ty dva měsíce plné přesunů, výletů, procházek, koupání a stovky dalších aktivit přečetla tři knihy. No vlastně dvě a půl, protože jedna z nich mě nečekaně zklamala natolik, že jsem nebyla schopná jí dočíst do konce, ač tohle zásadně nedělám. A je pravda, že fakt, že čtu něco, co mě vůbec nebaví, mě ve čtení dost brzdil. Minulá knižní recenze měla úspěch, tak jsem moc zvědavá, jak na vás zapůsobí můj názor na knihy: Probudím se na Šibuji, Okamžiky štěstí a Hotýlek. 

Probudím se na Šibuji / Anna Cima

Knihu jsem si běžela koupit do knihkupectví společně s Historií včel těsně před odjezdem do Chorvatska. Obě jsem zahlédla na sociálních sítích a zapůsobily na mě svým vzhledem, názvem a zvláštním poselstvím. Dvě knížky na třítýdenní dovolenou se dvěma malými dětmi na mě ale byly nečekaně moc velké sousto. Tuhle knihu jsem dočetla až po návratu.

Za knihu Probudím se na Šibuji její autorka Anna Cima už navíc dostala nejedno významné ocenění - Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena. Ač nejsem žádný japanolog nebo fanoušek japonské kultury, překvapilo mě jak lehce jsem se do knížky začetla. A všechno to nové mě vlastně moc bavilo. Hned na začátku mě zaujal uvolněný styl, jakým je kniha psaná. Máte pocit, že sedíte na kafi s kamarádkou a ta vám vypráví svůj neuvěřitelný sen z předešlé noci. Děj se napůl odehrává v Praze, kde studentka japanologie Jana pátrá po pramenech, které by jí přiblížily život autora textu, který si vybrala ke své diplomové práci. Druhá půle se odehrává ve městě Šibuja, kde je ta samá, ale o něco mladší Jana uvězněná nějakou zvláštní magickou silou. Odkrývání osudu japonského spisovatele má na děj zásadní vliv, aniž by to čtenář předem jakkoliv tušil. 

Musím přiznat, že mi to celé přišlo ze začátku trošku přitažené za vlasy. Nečekala jsem, že by z příběhu mělo vylézt ještě něco víc. Něco, co by mě posadilo na zadek. A ono se to stalo! Čím dál jsem se v příběhu dostávala, tím víc mě držel a musela jsem číst a číst, až to všechno na konci do sebe prostě krásně zapadlo a zůstal opravdu moc příjemný pocit. Tuhle knížku si rozhodně nechám v knihovně a věřím, že se k ní jednou moc ráda vrátím. A vám jí moc doporučuji!

Okamžiky štěstí / Patrik Hartl

Všimla jsem si, že Patrika Hartla obecně všichni dost chválí. Je to vtipný chlapík, který píše vtipné knihy. Já ho znám jen z pár rozhovorů. Zapsal se mi do hlavy především svým ikonickým smíchem. Když jsem tedy dostala v zimě k narozeninám od ségry knihu Okamžiky štěstí, zaradovala jsem se. Konečně se seznámím s jeho tvorbou.

Kniha je fikaná v tom, že jí můžete číst z obou stran. Můžete si vybrat, z které začnete, nebo přeskakovat po kapitolách. To už je sám o sobě docela vtipný a rozhodně originální nápad. Já jsem dost nerozhodná, takže jsem nechala vybrat Tobíka a ten zvolil část s klukem na skatu, takže příběh Jáchyma, který zaplňuje jednu polovinu knihy. No nebudu chodit kolem horké kaše. Protrápila jsem se příběhem na konec té jedné půlky. Chtěla jsem přestat dřív, ale nedalo mi to. Pořád jsem čekala nějaký zvrat, něco, co děj vylepší, zachrání. Jedna špatná událost střídala druhou. Ten kluk měl z pekla smůlu a podělalo se mu úplně všechno na co sáhl i nesáhl. Vtipný to nebylo vůbec nebo já se asi takovým věcem smát neumím. Jazykově taky žádný veledílo. Některé pasáže byly až trapně jednoduché, bezduché dialogy úplně zbytečně natahovaly děj. A já se fakt trápila - za autora i hlavního hrdinu. Kniha, ze které jsem se za těch 250 stran nedozvěděla vůbec nic novýho nebo zajímavýho. Jeden dost podělanej život mi stačil a fakt jsem nesebrala odvahu (a hlavně chuť) číst z druhé strany příběh Jakubovy sestry Veroniky, který už z náznaků nevypadal o moc růžověji.

Schválně mi napište, jestli jste knihu četli, jak na vás působila. Za mě to byl zbytečně strávený čas, který bych jí rozhodně už nechtěla nikdy věnovat. Nepřijde mi to ani jako odpočinkové čtení na dovolenou, protože ten příběh je prostě fakt smutnej, marnej, nehezkej. A vzhledem k tomu, že jsem v pár recenzích četla, že je to jeho nejlepší kniha, asi prostě Hartl nebude můj cup of tea.

Hotýlek / Alena Mornštajnová

S Alenou Mornštajnovou jsem se seznámila na začátku roku, kdy jsem v Brně v nakladatelství Host jako dárek dostala Hanu. Hana je prostě Hana. Kdo nečetl Hanu, jako by nebyl. A pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem četla. Hana mi sedla. Tiché roky, které jsem četla na jaře a jsou zároveň nejnovější Aleninou knihou mě zklamaly otevřeným koncem, přitom celý příběh je také velice důmyslný. 
Hotýlek patří ke starším knihám z pera této talentované autorky. Hned ale musím říct, že jsem podle názvu i popisu na zadní straně knihy čekala úplně něco jiného. Myslela jsem, že to bude veselý příběh a ono tam toho veselého moc nebylo. Naopak byl na mě až moc ponurý, nešťastný a nějak jsem se na něj nemohla naladit. I přesto se ale kniha četla krásně. Styl, kterým je napsaná, nápad, prostředí, charaktery, zápletka, vše je dotažené do posledního detailu. Na mě tam bylo ale zase moc smůly a neštěstí. Zvláštní, že jsem si zrovna v létě vybrala ke čtení dvě tak "nešťastné" knihy. Není to tedy kniha, kterou bych si ještě nutně potřebovala znovu přečíst, ale pokud vás baví preciznost, s jakou Alena Mornštajnová své příběhy vypráví, nebudete zklamaní. 

Ocenili byste video s knižními tipy na vánoční dárky?