Byl to téměř magický okamžik a tak jsem se rozhodla podělit se o něj s vámi.
Předevčírem k večeru jsem se z ničeho nic rozhodla, že vezmu Tobiase do šátku, Meg na provázek a vyjdeme na kopec nad naším domem. Zní to docela idilicky, kdyby kopec nebyl krpál a Tobík neměl už asi sedm kilo..
Povedlo se mi ho ale uvázat úplně dokonale. Vůbec jsem neměla pocit, že na sobě nesu o sedm kilo víc. Stoupali jsme lesní cestičkou, šla jsem pomalu a zobala jsem ostružiny, úvozem jsem prošla na kraj pole a přes čerstvě zoranou půdu až na vrchol kopce. Přede mnou leželo na samém okraji Země obrovské Slunce a něžně nás hladilo svými paprsky. Strašlivě fučel vítr, ale to je tak vždycky - nic přece nemůže být úplně dokonalé. To už bysme tomu pak ani nechtěli uvěřit. Tobísek vykukoval z šátku a oba jsme se nemohli na tu nádheru vynadívat. Chtěla jsem vyfotit spoustu krásných fotek, ale udělala jsem jich pár a telefon se sám od sebe vypnul. Prostě jsem si měla tu krásu užít sama, tak jak jsem. Můžu vám říct, že z toho čerpám do teď. Asi bych se měla o něco víc věnovat všem těm krásám okolo nás. Učí nás hodně o nás samých.
A co vy? Kdy jste se naposledy vydali na cestu ke Slunci, na cestu k sobě?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji ♥