pátek 23. srpna 2019

přečteno: Aristokratka ve varu, Dědina

V květnu jsem se s tím čtením začala nějak zpomalovat a přečetla jsem jen dvě poměrně útlé knihy. Aristokratka ve varu je pokračování Poslední aristokratky. Ani druhý díl mě nezklamal, kniha je opět plná humoru. Dědina mi byla doporučená jako takové "trošku jiné" svižné, odpočinkové čtení. 

Petra Dvořáková je úspěšná česká autorka, s jejímž dílem jsem se měla možnost seznámit až nyní po návštěvě Nakladatelství Host v Brně, kde mi její nejnovější kniha Dědina byla vřele doporučena. Musím říct, že Dědina ve mně při čtení vyvolávala silné emoce. Sice jsem nebydlela úplně na vesnici, ale město to také není, takže jsem se do některých situací uměla dost dobře vžít. Jednota jako středobod vesnického vesmíru, napjaté sousedské vztahy, malá velká lidská dramata, pochybné výchovné metody a to všechno pěkně okořeněné bravurně zmáknutým místním jazykem. Autorka se při psaní inspirovala tou svou dědinou a ta osobní rovina, láska k místu, odkud pochází, je tam cítit, i když příběhy lidí ani je samotné nijak nepřikrášluje, neodsuzuje. Za mě hodně zajímavé a neobvyklé čtení hlavně po té jazykové stránce. Čte se dobře, svižně. Moc se mi líbí i zpracování obalu a mapa nakreslená na druhé straně obalu, aby se čtenář v dědině lépe orientoval.
Teta vytáhne pár fotek, kerý nechá kolovat. Vrátí se jí celý umaštěný. Za chvilku už slyšim, jak vykládá, že kerási ženská loni smažila na pohřeb Smejkalum řizky, ale tak je připálila, že to nebylo k jidlu. Jenže jak byla taková blbá a nevěděla si rady, tak ty řizky všem rozdala na talíř a dělala jakoby nic. A když se pak ptali, co to má znamenat, vodbyla je, že prej to sou pohřební a basta.
- ukázka z knihy 

Aristokratka ve varu / Evžen Boček
Poslední aristokratka nás při večerním čtení doháněla k slzám. Aristokratka ve varu stále drží laťku vysoko. Je to vtipné, svižné, odpočinkové čtení. Pokud se člověk v tématu trošku orientuje, nemůže jinak, než se těm absurdním situacím, které ale ani zdaleka nejsou nemožné, smát, až ho břicho bolí. V tom je asi to největší kouzlo. Jedna malá čeští aristokraté, chudí jak kostelní myši na zrestituovaném hradě, který kromě nich obývá kastelán, který ze všeho na světě nejvíc nenávidí návštěvníky, hospodyně alkoholička a zahradník hypochondr. Kniha je psaná formou deníku, který si vede Marie III. z Kostky, dcera současného majitele hradu. 
Moje maminka četla i další díl, ale ten už se jí tolik nelíbil, tak si říkám, že si asi nebudu kazit dojem, v nejlepším se má přestat, ne? Jsem zvědavá na film podle prvního dílu, moc si nedokážu představit, že by mohl být stejně dobrý, ale uvidíme. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji ♥