Jsme ve skluzu, ale dohnat se dá všechno. Tobíkovi je aktuálně pět a půl měsíce a možná pro vás natočíme v půl roce video s takovým celkovým shrnutím. Chtěli byste?
Třetí měsíc byl také ve znamení mnoha poprvé. Ne že by to bylo u miminka nečekané. Spíš jsem nečekala, že bude takový pohodář, že s ním v klídku absolvujeme tolik výletů a akcí. Navštívili jsme dvě zoologické zahrady, jeli jsme poprvé vlakem do Prahy na blogerkovskou
akci FAnn Parfumerie a vyrazili jsme i na akci na Den dětí.
Po dovršení 2měsíců věku nás čekala první velká povinnost - očkování. V dnešní době hodně diskutované téma. Kdybych měla vyjádřit svůj názor k této problematice, asi by si to vyžádalo samostatný článek, jenže se do takových věcí ani snad pouštět nechci. Zvažovali jsme to, získávali jsme informace, četli příbalové letáky.. A nakonec jsme Tobíka nechali naočkovat ale pouze povinnou hexavakcínou. Zaplakal a vzápětí se na pana doktora smál. Prospali jsme odpoledne a pak mu vyskočila teplota na 38°C. Tu jsme srazili jen mlíkem a dalším spánkem a druhý den už bylo vše v pořádku. Na výbornou dopadla i druhá kontrola kyčlí.
Vlna veder na začátku června nám umožnila první koupání ve venkovním bazénku. Tobískovi byly necelé tři měsíce a moc ho to bavilo. Určitě to bylo také tím, že mohl být většinu dne nahatý a to miminka zbožňují. V té době si už také začal hodně hrát s hračkami. Snažil se je chytat do ručiček, i když mu to daválo ještě dost zabrat. Co chytil, jen tak nepustil! Hodně jsem ho zapojovala do běžných každodenních činností a začala jsem mu hodně zpívat, říkat básničky, říkanky a postupně je spojovat i s pohyby. S přehledem pásl koníčky. Krásně povídal a hlavně se na nás smál od ucha k uchu!
Začal také spinkat ve své postýlce, protože se během noci ve spánku sunul ke mně a já už pak div nepadala z postele s Tobískem nalepeným na zádech. Čekala jsem nějaké protesty, ale vůbec mu ta změna nevadila. Zadudlal a usnul. Stále mě budil tak jednou, max. dvakrát za noc.
Učila jsem se řídit! Věc, která s Tobíkem zdánlivě nesouvisí, ale vlastně jsem se konečně překonala hlavně kvůli a díky němu. Koupili jsme velké rodinné, staré, ale spolehlivé auto. Zvenku samý šrám, takže žádná tragédie, když nějaký přibyde. Ale jinak skvělé! Začátky byly krušné, ale už jsme to prolomili, otrkala jsem se a už se nebojím vyjet s malým i sama. Bydlíme ve vesnici, kde není kromě malé sámošky vůbec nic, takže je nutné být mobilní - moci si dojet k doktorovi, na kroužky, za babičkou... No a Tobík se vozí rád.
Dostali jsme hotový Cestovní pas a můžeme vyrazit do světa.
