my life: Ty nejdůležitější věci, které děti potřebují, jsou zadarmo

Víte, co Vaše děti potřebují ze všeho nejvíc? Váš čas, Vaši pozornost a Vaši lásku! A pak taky tuny dalších méně a více důležitých věcí, ale tyhle tři jsou základ. Platí tu přímá úměra. Čím víc dáte, tím víc dostanete! Nedá se to ale nijak ošidit ani podmáznout. Neplatí ani takové to: "Budeme tu hezky spolu, Tobě pustím pohádku a já mezitím... (doplň z následující nabídky): uvařím, zametu, vytřu, utřu prach, dám nádobí do myčky, dám prát prádlo, vyžehlím prádlo, složím prádlo, poklidím ty hračky, poklidím, srovnám, vyndám, zandám). A jo, je trochu potřeba počítat s tím, že vaše domácnost bude jeden velký chaos, ale to počká, na to totiž máte celý zbytek života. Děti jsou ale malé jen jednou a chvíli! 

Můj dnešní příběh

Dneska byl těžký den. On vlastně ubíhal vcelku dobře, ale fáze mého cyklu mě neustále strhávala do hlubin. Optimismus do žil mi vlil nečekaný poobědový stav jedno dítě spící a druhé zabavené vlídným prarodičem. Konečně něco stihnu! Prožívám teď docela náročné období, kdy plánuji Adventní kalendář pro vás, Pochod za Mikulášem pro všechny statečné děti a zároveň hned 2. prosince hrajeme Vánoční divadlo a já nevím, kde mi hlava stojí a co mám dělat dřív. Navíc počítač už asi dva měsíce hlásí chybu disku. Bylo mi jasné, že se to bude jen zhoršovat, ale že mě takhle sprostě vypeče v tom nejhorším možném období? Dneska jsem chtěla ten volný čas věnovat Adventnímu kalendáři. Tomu krámu trvalo hodinu, než se vůbec nějak kloudně rozchodil. Nejdřív jsem se tomu smála, po půl hodině jsem myslela, že vykvetu a po hodině jsem rezignovala. Stejně se mi vzbudila Stella, takže na stříhání videa už nebyl čas. Pak jsme si hrály, po chvíli přišel Tobík a nějak zázračně se spolu zabavili, hráli si na bunkr pod peřinou a já tak měla prostor se na chvíli ztratit o metr dál a zkusit aspoň něco udělat. Ve chvíli, kdy jsem měla sepsaný celý popis události a skoro vytvořenou úvodní fotografii k Adventnímu kalendáři na facebooku, se počítač zhroutil. Potřeboval si prý diagnostikovat a odstranit problém. Já jsem ho v tu chvíli chtěla odstranit nadobro. Samozřejmě se mi celá práce ztratila. Byla to dost nepříjemná chvíle, protože nemám přes den opravdu času nazbyt, natož abych něco dělala dvakrát. Neexistuje! A pak přišel ten večerní kolotoč jedení, mytí, čištění zubů a nekonečného uspávání. Brání se teď oba, ale ráno se jde do školky, tak jaký pak co pak... Po hodině marného uspávání si Tobík všiml, že "maminka je nějaká smutná". A co prý bych si přála, že mi to splní, ale neví, co znamená "splnit". Vysvětlila jsem mu to a řekla: "Přála bych si, abyste šli se Stellinkou už spinkat, protože je hodně hodin a já bych si potřebovala dodělat to, co se mi před tím pokazilo." "Hm a co kdybych Tě poveselil kytičkou? Teď žádnou nemám, ale zítra Ti jí dám." "To by mi určitě udělalo radost! A stačilo by, kdybys mi jí třeba zítra nakreslil." "To neumím! Ale támhle na okně jedna je. Já na ní nedošáhnu, tak Ti jí nemůžu dát, ale chci, aby sis jí vezmula." "Děkuju, Tobí!" "A víš, co si přeju já?" "To nevím?" "Velký pomazlení od vás všech!" Pomazlili jsme se a já jsem se pak po další hodině chození po místnosti a marnýho natřásání se Stellou rozplakala. Naučila jsem se, že je lepší to pustit ven, než to v sobě někde zahrabat. Nadělalo by to pak akorát někdy v budoucnu ještě větší paseku. A tak si tak poplakávám dojetím, únavou, stresem, radostí. Byla to taková divná směska pocitů, co se ve mně prostě srazila a chtěla ven. A v tu chvíli Stella zase otevřela oči, podívala se na mě, zvedla ručičku a začala mě hladit. Chvíli jsem plakala ještě víc, protože to byla od ní tak krásná, spontánní a nečekaná reakce. Ale pak se nadzvedla a přitiskla mi čelo na čelo a pláč ustal a na tváři se mi rozlil úsměv. Tak takhle umí vracet lásku moje děti. Kam jsem se to vlastně celý den hnala a za čím? Děkuji za ty dva anděly, co mi ukazují svět takový, jaký opravdu je, každý každičký den! ♥