přečteno: Nejnovější knihy o holocaustu / Tatér z Osvětimi a Přežil jsem to

V Instastories jsem při komentování tohoto tématu těžko hledala slova a několikrát jsem se do sdělení úplně zamotala, protože jsem nechtěla, aby vyznělo nějak špatně. Teď tu zírám do klávesnice a není o nic snažší najít správná slova pro popis toho, o čem knihy jsou a ani mých pocitů z četby téhle po duševní stránce velmi náročné non-fiction literatury. Dokonce jsem se velmi nesprávně vyjádřila, že se pro vás knihy Tatér z Osvětimi a Přežil jsem to pokusím porovnat. Uf! Srovnávání bych se měla vyhnout nejen v tomto případě, ale i ve všech ostatních! Je to přinejmenším strašně neobjektivní a zavádějící. Spíš se vám pokusím přiblížit, o čem příběhy jsou a jak moc mě zasáhly.

Jako první se mi do rukou dostala kniha Tatér z Osvětimi. Moje maminka mě od ní odrazovala, ať si jí nechám na později, až nebudu kojit, a děti budou větší. Předkýmkoliv název knihy zmíním, většinou se lidé snaží tématu spíše vyhnout. Každý cítí, že je za tím schovaného něco velmi nepříjemného. Ve mně byla však velká touha to odkrýt. Cítila jsem, že jsem připravená a tchán, který prý knihu přečetl během jediného dne, mě v tom, že si ji musím přečíst právě teď, utvrdil.

Byla sobota, vyrážela jsem bez dětí na Humbook fest a ve vlaku jsem si chtěla číst, abych se na knižní festival náležitě naladila, ale nechtělo se mi tahat rozečtenou knihu Proč máma pije?, která je poměrně objemná, takže se na cestování moc nehodí. Došla jsem si tedy bez velkého přemýšlení pro Tatéra z Osvětimi, který čekal na poličce na potom a vyrazila jsem.

Tatér z Osvětimi / Heather Morrisová

Tatér z Osvětimi je kniha autorky Heather Morrisové, která původně příběh zpracovala jako scénář k filmu. Později ho upravila i do knižní podoby tak, jak si ho můžeme přečíst dnes. S Lale Sokolovem (Ludwigem Eisenbergem), hlavním hrdinou knihy a jejím vypravěčem, se osobně scházela a při zaznamenávání příběhu se i spřátelili. Důvěra, kterou Lale v Heather měl, tak dala světu možnost poznat jeho příběh, příběh osvětimského tatéra.

Líbí se mi, že kniha lehce zachycuje Laleův život i před a po válce, takže se dozvídáme i různé zajímavé souvislosti. Největší část příběhu je ale věnována právě pobytu v Osvětimi (Osvětimi - Březince), kde Lale strávil tři roky života. Obětoval se, aby zachránil zbytek své rodiny, jako mnozí totiž netušil, že v Osvětimi nakonec skončí všichni. Lale podrobně popisuje svou cestu do Osvětimi, pobyt v koncentračním táboře, ale co je důležité, velmi dopodrobna je zde vylíčeno i to, jak tábor vypadal a fungoval.
Lale byl bystrý a vzdělaný mladý muž a brzy zjistil, co Němce dráždí a co naopak i oni sami dokáží ocenit. Pokud byl někdo výjimečný, mohl se stát i v takovém prostředí vyvoleným. Slabostí a dotěrností naopak opovrhovali a tvrdě ji trestali. Příběh je ovšem jedinečný nejen tím, jak neuvěřitelně schopný bojovat o svůj život Lale byl, a na druhou stranu byl dennodenně ochotný riskovat, aby dal co největší naději na přežití i ostatním. Tenhle příběh totiž popisuje cosi nevídaného, až neuvěřitelného - lásku, která vznikla a byla naplněna v koncentračním táboře.

Lale uměl pět jazyků (slovensky, německy, rusky, francouzsky, maďarsky a trochu polsky), vzdělání se mu v Osvětimi vyplatilo. Navíc při něm stálo štěstí a tak se stal osvětimským tatérem, mužem, který musel číslem označit tisíce ostatních lidí, což mu bylo nejdříve proti srsti, nakonec však pochopil, že je to jeho největší šance, jak v koncentráku přežít. Jak mu řekl jeho kamarád Pepan: "Tahle práce Ti zachrání život!" Tatéři totiž nespadali pod moc esesáků. Byl mu dokonce přidělen samostatný pokoj, takže se nemusel tísnit na palandě s dalšími třemi muži na lůžku a dokonce jedl v jídelně, kde dostával větší příděly jídla. Jídlo se snažil schovávat i pro ostatní. Hlavně pro svou milou, Gitu.
Brzy si v táboře všiml zvláštní skupinky neoznačených osob, dal se s nimi opatrně do řeči a zjistil, že jsou to místní lidé z nedaleké vesnice, kteří chodí do tábora na práce. Lale začal spřádat plány a díky jeho podnikavosti brzy začalo do tábora výměnou za peníze, šperky a drahé kameny, které mu schovávaly ženy, které třídily zabavené věci židů, proudit jídlo, ale i léky pro nemocné. Jen díky tomu jeho milovaná Gita v Osvětimi přežila. Povedlo se mu ji dokonce dostat na práce do administrativní budovy, kde se topilo a nemusela tak vykonávat těžkou práci v zimě s ostatními ženami. Jednoho dne ho ale nejspíš někdo udal. Odvezli ho do Osvětimi do trestného bloku, kde si měl při mučení vzpomenout na jména těch, kteří mu pomáhali. Z tohohle místa se prý nikdo živý nedostal. Jen Lale měl své strážné anděly naštěstí velmi bdělé, podařilo se mu vyváznout a dokonce mohl po čase opět vykonávat práci tatéra. Lale vypráví i o pár setkáních s Mengelem, při kterých mrazí nejen jeho, ale věřím, že i všechny čtenáře této knihy.
U některých pasáží se opravdu těžko věří, že něco takového bylo možné a tím spíš, že tohle peklo dokázal někdo přežít. Lale měl obrovské štěstí. Nebo měl opravdu jen tak silnou vůli a kupředu ho hnalo odhodlání to příkoří a utrpení přežít? Nemyslím si. Přečtěte si knihu, myslím, že mi dáte za pravdu.

Styl, jakým je příběh vyprávěný mě párkrát z děje vytrhl. Celá kniha je psaná stroze, věcně, jednoduše. Na druhou stranu se ale právě tenhle styl k prostředí, ve kterém se příběh odehrává a k hrůzám, které hrdinové prožívají, dokonale hodí, takže si říkám, že to byl nejspíš záměr. Vlastně je naprosto úžasné, že autorka ponechala příběhu autenticitu a nijak do vyprávění nezasahuje. Muselo být nesmírně těžké to takovým způsobem zpracovat - nic nepřidat, nic neubrat, vše správně zařadit.

Celý čas jsem donekonečna bědovala nad tím, jak někdo mohl být tak krutý. Jak to, že jim to tak dlouho procházelo? Tolik zmařených životů! Tolik nenávisti! Tolik neštěstí! Celou dobu jsem jen otupěle hltala slovo od slova. Je to náročné téma, kniha se ale čte sama. Laleho si snadno oblíbíte a nemáte mu nic za zlé. Vše přece dělal proto, aby zachránil sebe a co nejvíce ostatních! A to všechno, co prožil a hlavně přežil, vážně bere dech!
Plakala jsem. V knize jsou pasáže, které vás nutí se dokonce pousmát, ale mnohem více je těch, při kterých se vám hrůzou, napětím, strachy tají dech a nebo stěží zadržujete slzy. Nechtěla jsem to napsat, ale tak nějak musím - ten příběh je totiž svým způsobem krásný! Opravdu! Je v něm tolik naděje a bezpodmínečné lásky vůči ženě, vůči životu. Mám z něj ve finále pocit, že se tomu tatérovi zkrátka podařilo všechny ty Němce a pak i Rusy nejednou přechytračit. Asi je to i tím, že příběh po těch všech hrůzách končí pro hlavního hrdinu (v rámci možností) happyendem a tak se přijímá s takovým zvláštním vnitřním pocitem, který mě za něj hřeje u srdce. Jenže pořád jsou tam ty statisíce dalších, kteří takové štěstí neměli...

Přežil jsem to / Hanuš Bader

Tato kniha je výjimečná tím, že se jedná přímo o paměti Hanuše Badera. Svůj příběh tedy zachytil on sám a jedná se tak o daleko autentičtější zpodobnění nejen pobytu v koncentračním a pracovním táboře, ale také nálady a proměny společnosti před válkou a v jejím průběhu. V této knize jsem se s hlavním hrdinou daleko lépe ztotožnila a prožívala jsem vše dobré i zlé spolu s ním a to velmi intenzivně. Nutno říct, že s Hanušem a jeho rodinou se osud vůbec nemazlil. Nebyl žádný hlupák a tak se mu také podařilo pár dobrých kousků, na druhou stranu při něm štěstí moc nestálo a pokud se chcete dozvědět, jak moc krutá mohla válka a pobyt v koncentračním táboře být a hlavně, co s lidmi dokáže hlad, z první ruky, směle do toho. Už na začátku je navíc čtenáři naznačeno, že kniha nebude končit úplně dobře. Hanuš měl neuvěřitelnou vůli všechny ty hrůzy, kterými si prošel, přežít. Tenhle člověk měl neuvěřitelně tuhý kořínek, byl jedním z mála pacovských židů, kteří válku přežili. Po válce odjel do Švédska, kde dodnes žijí jeho potomci. Tam také sepsal tyto paměti, které však vyšly pouze ve švédštině a až nyní máme možnost si knihu přečíst i my, za což jsem nesmírně vděčná, protože mi kniha dala opravdu mnoho. Hanuš v knize  navíc vyslovil jednu krutou pravdu: "Člověk si zvykne na všechno!" To si zapamatujte! Na druhou stranu si ale nesmíme nechat všechno líbit!

Kniha začíná popisem Hanušova dětství, poměrů v jeho rodině i života ve městě, kde se během pár let židům velmi přitížilo. Válka začala ve chvíli, kdy byl Hanuš u svého pluku ve Znojmě. Sloužil třicet měsíců, aby se naučil bránit svou zemi a svobodu, ve finále ji ale musel odevzdat Němcům. Pak se to s nimi vezlo z kopce. Pomalu přicházeli o všechno, zažívali velice těžké chvíle. Nějaký čas s matkou a rodinou své tety strávil v cele v Německé Brodě. Posléze se byli nuceni vzdát obchodu, čelili několika nepříjemným prohlídkám domu a lidé se od nich začali odvracet. Skončilo to transportem do Terezína v září 1942, kde strávil necelý rok života. Oba příběhy spojuje i téma láska. Hanuš se v Terezíně zamiloval do mladičké Inge, vzali se a do Osvětimi je pak tedy převezli společně.
Při čtení jsem hodně těžila ze znalosti osvětimského koncentračního tábora z předchozí knihy. Taky mě až zamrazilo při čtení pasáže o tom, jak se Hanuš Bader v Osvětimi potkal s tatérem. S nějvětší pravděpodobností to byl právě Lale. Ten se tatérem stal už na jaře roku 1942, Hanuš se do Osvětimi dostal transportem z Terezína v létě roku 1943.

Hanuš se zaměřuje více na sebe a své pocity než na detailní popisy míst a lidí. Tato kniha mě hodně zasáhla a cítím, že to, že jsem ji četla právě teď v situaci, kdy si občas naříkám, v jakých podmínkách musíme provizorně žít, má pro moji budoucnost a celý život velký význam. Za každou stížnost a špatnou myšlenku bych si měla dát ránu. Vždyť jsme zdraví, je nám teplo, máme co jíst... Člověk je totiž tvor snadno rozmazlitelný a nevděčný, nic mu není dost dobré a zpravidla často touží po tom, co zrovna nemá. Tenhle příběh byl ta nejlepší škola. Příběh člověka, který mohl mít mnoho, ale ze dne na den přišel o vše, prošel peklem a jako zázrakem přežil. Je pravda, že jsem si chvílemi úplně šokovaná říkala, jak to a proč v takovém stavu člověk ještě může tak moc lpět na životě? Vždyť já bych nevydržela vůbec nic z toho, co on přežil. Nehledě na to, že když ho nezlomili psychicky, fyzično má také svá velká omezení, ale i tyhle hranice dokázal Hanuš naprosto neuvěřitelným způsobem posunout někam, kde by už dnes asi nikdo z nás neměl šanci. Do německého pracovního tábora Schwarzheide ho z Osvětimi převezli v červenci 1944. Díky tomu také jen o vlásek unikl smrti v plynové komoře. Musel se však rozloučit s Inge a neměl vůbec žádnou jistotu, že ji tento krutý osud po jeho odjezdu nestihl. Bylo potřeba opravit rozbombardovanou továrnu a každý muž, který byl ještě alespoň trošku při síle, se tak Němcům náramně hodil. Z těžkých prací naboso měl brzy sněť v pravé noze, na kterou už se nedokázal postavit. Nějakým zázrakem se dostal na ošetřovnu, kde už však došly všechny léky a tak tam jen ležel a čekal. V lednu 1945 se lágr rušil a tak ho spolu s ostatními přeživšími převezli do jiného. Jeho zdravotní stav se však nelepšil, dennodenně musel svádět boj o holý život sám se sebou i s ostatními. Hanuš se chopí šance a vloží poslední naději do plánu, jak se dostat na marodku. Plán mu vychází, ale moc si tím nepolepší. Okamžitě se do něj pouští vši, všichni v místnosti mají samé horší nemoci a tak i on sám brzy dostává těžkou úplavici, skvrnitý tyfus, zánět pohrudnice a vysoké horečky. "A tak tu ležím na holých prknech  s otevřenou nohou, skvrnitým tyfem, paratyfem, úplavicí a pleuritidou, to vše za plného vědomí."
Je opravdu k nevíře, že tohle všechno člověk dokáže přežít! A místo slastného pocitu z vítězství nad tím vším, musel zažívat tu daleko největší bolest, bolest ze ztráty té nejmilovanější osoby. Plakala jsem. Hodně! Vy budete taky. Příběh se vám vpije pod kůži. Možná vás i změní. Přesto vám radím, přečtěte si ho. Vám to může vzít jedině čas, ale dá vám to zakusit něco pro nás naprosto nepředstavitelného, přesto je to realita, do které byli nevinní lidé ne tak dávno nedobrovolně a násilím uvrženi. Přehled o těchto událostech bychom tak měli mít všichni!

Kterou knihu dřív?
Rozhodně bych začala Tatérem, ten příběh je opravdu jak pro hollywoodský film. Já nevím, ale tak nějak ve mně utkvělo hlavně to poselství o naději a lásce spíš než ty hrůzy, co se děly v pozadí. Jasně, Lale to také neměl jednoduché, dvakrát to vypadalo, že s ním bude amen, dokázal se vždy vyhrabat z nejhoršího, postavit se na nohy a vzdorovat, ale ještě pořád měl díky své funkci v koncentračním táboře o něco jednodušší život než ostatní. Navíc se díky jeho neustálým přesunům po táboře i mezi tábory dozvíte hodně o tom, jak to v Osvětimi vypadalo a chodilo.
Vyprávění Hanuše Badera pak na Tatéra pěkně navazují. Nemusíte se bát, že byste v knize četli něco podruhé. Příběhy jsou tak rozdílné, že na podobnosti narazíte stěží. A když přece narazíte, oba je prožívají naprosto odlišně, což je na tom asi to nejzajímavější. Pokud už je na vás Tatér z Osvětimi velké sousto, další si radši zatím neukrajujte.